SLUCHOVÉ POSTIŽENÍ
TĚLESNÉ POSTIŽENÍ
MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ
DROGY A ZÁVISLOSTI
OBČANSKÉ PORADENSTVÍ
DUCHOVNÍ PORADENSTVÍ
PSYCHOL.PORADENSTVÍ
E-LINKA DŮVĚRY
MENŠINY A CIZINCI
ZAMĚSTNANOST

Naši partneři
11. 06. 2020 10:24 - Maru
ostatní: partnerské problémy; mezilidské vztahy; komunikace; obavy
Dobrý den. V poslední době máme s přítelem častý problém v tom, že on si myslí, že se o něho moc starám. Má pravdu, že mu často něco připomínám a taky mu říkám svůj názor na to, co dělá, když si myslím, že je v té chvíli důležitější udělat něco jiného a nejsem si jistá, jestli si to uvědomuje a počítá s tím. Myslím to dobře, chci zabránit tomu, aby on potom měl problémy z toho, že něco nestihl dodělat nebo něco nemá co mít měl a slíbil. On je člověk, který rád a ochotně všem vyhoví, i když ve chvíli, kdy něco slibuje si neuvědomí, že to přinese problémy hlavně z hlediska času, kterého moc nemám. Vím, že on takový je, že ho nezměním. Jen mě mrzí, že když mu chci nějak pomoci, dát radu, nápad, tak si myslí, že mu diktuju, co má kdy a jak udělat. Nevím, jak mám buď v sobě zvládnout svojí potřebu říkat mu, co si myslím, že by mohlo být dobré, lepší nebo jak mu říct, že to není diktát, něco na čem trvám, ale jen nápad, návrh, který vím, že pokaždé nemusí být dobrý, hlavně když se jedná o něco, o čem nevím všechno. Ale to se právě dozvím až z jeho reakce a to už je pozdě, protože jsem radila ve chvíli, kdy o to nestál, nežádal. Jenže já měla pocit - obrazně řečeno, že se řítí do propasti a já mám šanci hodit mu záchrané lano a vytáhnout ho ven, protože nechci vidět, jak padá. On říká, že žádnou radu nepotřeboval, kdyby jí chtěl, tak si o ní řekne. Já si myslím, že ve chvíli, kdy někdo něco dělá, o čem je přesvědčený, že je správné, tak o žádnou radu nežádá a když druhý vidí, že tou činností se ten první řítí do maléru, tak mu poradí dřív, než do toho maléru spadne.

Druhý můj problém je ten, že ve společnosti lidí se nedokážu zapojit do zábavy. Většinou sedím, koukám, poslouchám a málokdy něco řeknu. A když, tak se dlouho odhodlávám. Je pravda, že mluvím nesrozumitelně, ale s tím už jsem začala něco dělat. Přítel je hodně komunikativní, dokáže se bavit se všemi a o všem a já mám pocit, že mě ve společnosti přehlíží. Rozum mi říká, že je vpořádku, že se bavíme se všema a ne jen spolu, když jsme někde s někým. Problém je v tom, že já mám pocit, že on se baví a já jenom sedím. Nevím proč se nedokážu zapojit, i když bych kolikrát chtěla. Jak tohle překonat?

14.06.2020 13:18: Páral Marek, Mgr.
Dobrý den, Maru, omlouvá se za pozdní odpověď a zároveň děkuji za vaši důvěru, s níž se obracíte na Iporadnu. Ptáte se, co dělat s vaší potřebou radit vašemu příteli, přestože on to nechce. A také se ptáte, co dělat se svojí - introverností...

K první otázce - to, co popisujete je tak běžný jev, že ho máme tendeci považovat za normální a dokonce zdravý. Hmm, ne tak úplně. Představte si, jaké má takové počínání důsledky: změní partnera? Ne, proč by to dělal, když teď myslíte za něho?! Převezme za svůj život a konání víc odpovědnosti? Ne, proč, když to děláte za něj vy?! Navíc teď může mít výbornou výmluvu - proč jsi mi to neřekla?! Prostě tím dosahujete úplného opaku. Až se člověk diví, proč se to tedy děje? Není možné, že tím oba sledujete nějaký jiný, nevyslovený cíl? Je to dost možné - oba tím získáváte pozornost toho druhého. Váš partner vás svým nezodpovědným chováním nutí k opakované snaze radit a pomáhat; vy se svou podporou stáváte užitečná a pro partnera důležitá. Je to možná taková hra. Ale protože není úplně upřímná, vlastně jde o oboustrannou manipulaci, tak výsledkem asi nebude úplně šťastný vztah, který by vás oba naplňoval a rozvíjel.
Jak z toho? Na to je nejspíš jeden email krátký. Dobré se podívat na vaši vlastní potřebu být užitečná, milovaná - jakým způsobem si toto dovolujete, jak toho dosahujete? Mám cenu taková, jaká jsem, nebo jen jako pomocník?
Co se stane, když řeknete partnerovi - "Nechávám odpovědnost za tvoje činy tobě."? A zároveň: "A já si beru zodpovědnost za svoje činy i za to, jak přijímám lásku."?
Možná jste ze své původní rodiny naučená pomáhat - Až dost pomůžu mámě/tátovi, budou tu konečně pro mě, tak jak je potřebuji... Ale tak to nefunguje, jako velcí už můžeme, musíme najít a dovolit cestu k lásce, k tomu, co potřebujeme sami.

Dost možná vaše druhá otázka souvisí s první - dovolíte si být taková, jaká jste? Ve společnosti? Možná jste docela normálně introvertní a halasná společnost není to, co potřebujete, co vám dělá dobře. Proč se potom nutit? Stejně nakonec člověku nezbývá, než se přijmout, jaký je, všechno ostatní nevede k dobrým koncům. Mně samotnému udělal velkou radost kniha Hypersenzitivní lidé mezi námi. Pochopil jsem, že nejsem divný, jen prostě nějaký. Nevím, jestli je to váš případ, zkuste.

Snad jsem se alespoň malinko trefil, Maru, pokud ne, pokračujte v pátrání, nebojte se požádat o pomoc, jako jste to udělala tady, jsem jen jeden z mnoha zdejších poradců.

Držím palce, hezké dny, Marek Páral

tisková verze dotazu

Server InternetPoradna provozuje občanské sdružení InternetPoradna.cz.
ISSN 1801-5190 © InternetPoradna.cz, 2001-2013.
Licence Creative Commons
InternetPoradna.cz, jejímž autorem je InternetPoradna.cz, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Unported .