SLUCHOVÉ POSTIŽENÍ
TĚLESNÉ POSTIŽENÍ
MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ
DROGY A ZÁVISLOSTI
OBČANSKÉ PORADENSTVÍ
DUCHOVNÍ PORADENSTVÍ
PSYCHOL.PORADENSTVÍ
E-LINKA DŮVĚRY
MENŠINY A CIZINCI
ZAMĚSTNANOST

Naši partneři

Odpovědi poradce Klímová Michaela, Bc., DiS.

Psychologické poradenství : duševní problémy : odborná pomoc
14.11.2017 12:33 - zobrazit dotaz
Dobrý den,
už několik let přemýšlím nad odbornou duševní pomocí, ale odvahu někam docházet vážně nemám. Dnes jsem vyplnila různé psychotesty jako je test na úzkost, zda ji člověk má či ne, deprese, sociální fobie, velký psychiatrický test SCL-90 atd. Většina mi vyšla pozitivních. Nevím, co mám dělat, jak si pomoct či je to jen nějaké hloupé období. Ve výsledcíchh mám například toto: Ve vašem prožívání jsou výrazné prvky paranoidního chování; Máte zvýšenou tendenci prožívat úzkostné stavy; Máte výrazné sklony k obsesím - vtíravým myšlenkám - a kompulzím - nutkavému chování na základě těchto myšlenek. ... Ukžete mi směr k reálné pomoci?
Dobrý den,
moc vás zdravím a jsem ráda, že se na nás obracíte a nezůstáváte s problémem sama. Zvlášt když zmiňujete, že jste neměla odvahu někam docházet. Vnímám totiž vaši odvahu v tom nám napsat a říct to důvěrné co vás trápí. Také v tom si požádat o pomoc. Myslím si, že to už kus odvahy a postaraní se o sebe, ve smyslu co dělat dál, je. Umím si představit, že někdo by třeba nenapsal (a to není také špatně) a trápil by se s problémem sám déle. Ale zpět k vám. Přemýšlím kde jste vzala odvahu napsat? Možná to nám pomůže pak najít odvahu pro další kroky, jak dojít ke směru pro reálnou pomoc jak píšete.
Když se ještě vrátím k psychotestům tak přemýšlím kde jste je vyplňovala. Zda na internetu? Mám s nimi zkušenost. A mám pocit, že některé otázky se dají odpovědět tolika možnými verzemi. Chybí mi v nich prostor pro ujasnění si, prozkoumání toho co se děje a proč. Co vše s určitým problémem souvisí, jak vzniká, co ho ovlivňuje, kdy je lepší, kdy mizí atd. Také mi přijde škoda, že vás při těchto testech psycholog nezná osobně. Nemůže si s vámi nad testy sednout a pobavit se s vámi o výsledku. Jak se z toho cítíte, co si o tom myslíte, jak máte čemu porozumět. Ale věřím, že testy mohly být pro vás k něčemu užitečné a pokud ano, určitě je to dobře. Je dobré vědět co mi pomáhá. Já bych potřebovala slyšet výsledky mých testů osobně od psychologa a mít možnost si nad nimi sednout a probrat to.
V dotazu píšete, že je to možná jen nějaké hloupé období. Bývalo tedy I jiné, lepší období? Bylo lépe? Věřím, že možná ano. Možná, že i v tomto vašem období se vyskytují okamžiky, kdy je to jinak. Kdy je vám dobře. Kdy si říkáte, že možná nepotřebujete pomoc. Prostě děláte věci, které máte ráda, jste s lidmi co máte ráda apod. Pokud jsou takové dny, jak vypadají? S kým jste, kde jste? Možná to vše pomůže proto co píši níže.
Pak přemýšlím nad ukázáním směru o který žádáte. Za mě by mi přišlo nejlepší, pokud už déle přemýšlíte nad odornou duš. pomocí, jít navštívit osobně psychologa, psychoterapeuta. Myslím, že tam budete mít právě prostor jen pro vás. Můžete spolu hovořit o čem vy budete chtít. Na co se budete cítit. A můžete nacházet směr jak se vám může ulevovat. Ale také vím, že píšete o tom, že se obáváte jít někam osobně. Proto přemýšlím, co by vám mohlo pomoci, takový krok udělat. Pokud se sama rozhodnete, že tento krok udělat chcete. Pokud ano, tak přemýšlím, co byste k tomu potřebovala, koho byste k tomu potřebovala. Co byste možná potřebovala slyšet, udělat. Koho nebo co mít u sebe abyste takový krok udělala? Proto jsem se na začátku ptala kde jste vzala odvahu napsat sem. A v čem je to jiné pro vás než přijít osobně. Ještě přemýšlím, že byste mohla využíte linek důvěry, nebo jejich chatu, kde také zatím nemusíte přijít osobně, ale mohou vás nasměrovat dál. Využít možná tohoto směru. Nebo i terapeutovi nejdříve napsat email a říci mu o své obavě přijít osobně. A z jeho reakce možná pocítíte důvěru nebo cokoli co vám pomůže přijít. Nebo můžete psát ještě další dotazy sem, třeba po nějakou dobu, než naberete více odvahy jít dál? Ale tohle jsou moje doporučení. Možná se rozhodnete nejdříve si promluvit s někým blízkým, známým, komu opravdu důvěřujete a s ním hledat cesty dál. Proto jsem se ptala na to kdy je dobře, s kým je dobře. Jak jste se také cítila a žila před tímto obdobím. Co vše jste tam dělala, že bylo jinak, asi lépe, s kým jste byla a o koho nebo o co se mohla opřít. Z čeho vy čerpáte sílu? (Někdo z hudby, přírody, při setkávání s přáteli....). Ještě také přemýšlím, co vám stojí v cestě, čeho se to obáváte. Možná když to najdem a pojmenujeme tak se nám to může lépe překonat. Budete vědět jak na to. Také mi přijde přirozené a znám to z praxe, že jít někam a říct co mě trápí, přináší sebou určitou trému, nejistotu, kus důvěry k někomu ke komu jdu. A znám to i zdruhé strany. Že i terapeuti mohou mít trému když za nimi přichází někdo poprvé. Přijde mi to přirozené. Protože se budeme bavit o něčem co je pro vás důvěrné. Budeme se poznávat. Možná by pomohlo mít někoho sebou, nebo něco (co vás může povzbudit). Možná už jste kolikrát v minulosti zvládla situace kdy bylo zapotřebí odvahy. Co jste k tomu v minulosti použila za svou sílu, naději apod.?
Myslím, že ať už se vydáte jakýmkoli směrem, tak už teď jste na cestě k cíli. Zkoušela jste testy, napsala jste nám, teď možná uděláte další krok jinam. Možná jste toho zkoušela více o čem jste nepsala. Možná z toho něco pomohlo, nebo pomáhá. A také asi několik let, tedy dokážete zvládat nějak své problémy. To je možná také zajímavé vědět jak. A to v tom vnímám také kus odvahy. Že asi po tu dobu zvládáte nějak to co vás tíží!

Držím pěsti!
Můžete nám znovu napsat!
Hezké podzimní dny!
Michaela Klímová
Psychologické poradenství : ostatní : seznámení přes internet; zklamání
09.08.2017 16:27 - zobrazit dotaz
Dobrý den,už 4 mesic me trápí samá a ta jedna věc. Poznala sem se v unoru s klukem přes internet,se ketrým sem si dopisovala denne,nekdy i volala dlouhé hodiny,než sme se sešly,byl moc fajn,ja podle nej také..pak sme si denne psaly a volaly občas celé 2 mesice co mel dojet ze zahranici zamnou a být u me jak sme se domluvily ajá pak u nej na 4 dny. Bydlel s holkou už ,opustila ho,mel dluhy skrze to,byl sám cca 2-3mesíce co psal. Vše bylo krásný,volani,psaní denne..jak se teší,že sem holka kterou si vždy přál hodná,chápavá apod..jak mile mel dojet,nedojel,napsal sms že nevi co chce..apod...hodne me to mrzelo,chzel cas,dala se m ho,pak mi napsal po 2 týdnech že už to ví že to sem já koho chce,že s enechápe co udelal atd...že na co čekal po tech všech zklamani že zahodil sanci na to bt konečne stastný..že me má rád,asi za 3 dny poslal zprávu že už mi nemůže dál ubližovat něco slibovat že,neciti co by citit chtěl,že si to prý nalhával..pak me bloknul..proč? napsal že nekoho poznal,ale to nebyla pravda....poznal nekoho až za týden, a s tou holkou co poznal a zaujala ho tak jako já,tak sni taky není,to sme si zjistila. mela sem nehodu,on to zjistil od kámošky,na fb,přidal si me psal mi jak mi je,omlouval se mi..že me chce videt a pokud budu chtit přijede avysvetli mi to...chtěla sem,ale pak se za par dnu vymluvil že nemůže,že nby chtěl,ale že přítelkyne co má si ho hlídá a samé vymluvy na ni,přiom si mylsim že nikoho nemá...proč to delá? čeho se bojí? když sem jen chtěla být v kontaktu aspoň jako kamarádka a on to ví? psala sem mu to,proč se tak boji setkání semnou, a nezustal semnou teda v kamarádském kontaktu,když sme si tak moc rozumely a nic si neudelaly? moc me tohle trápí to,že i jako za kamarádkou nechce přijet..i když to píše:( dekuju
Dobrý den,
moc vás zdravím!
Při přečtení vašeho dopisu mně probíhalo hlavou více myšlenek. Jednou z nich bylo jak se mi líbí, jak se sama sebe ptáte na některé věci. Přemýšlela jsem jak si to přítelovo chování asi vysvětlujete? (I když si tyto otázky pokládáte asi ve chvíli kde je vám smutno. A chápu to. Taky by mi bylo). Zmiňujete, že jste si hodně psali. Proto mě napadá, že jste ho možná mohla poznat více z tak intenzivního psaní. Jestli je někdy více nerozhodný a v jakých situacích, jak zvládá změny apod. Jak moc má uzavřené a pořešené svoje minulé vztahy a dluhy?...(Jestli by vám to bylo k něčemu užitečné, že to víte, znáte?)...
Pak jsem si říkala, že někdy jsou tyhle sociální sítě a možnosti možná tak trochu zrádné. Znám to od sebe i svých klientů. Jak někdy taková dopisování úplně člověka „nakopnou“, dodají mu sílu, energii, chuť, pocit sebedůvěry, radost apod...A na druhou stranu ho můžou hodně vyčerpávat, může se tam člověk s někým nepohodnout, poznat ho jinak než očekával. Někdy nás tyto sítě mohou nutit přemýšlet a domýšlet se jak a co ten druhý myslel a proč si nás třeba bloknul. Je to takové zároveň bezpečné a příjemné komunikování se světem ostatních ve vlastním klidu domova, v bezpečí a zároveň to má svá ale...Znám z praxe, že někteří lidé došli k tomu, že si fb smazaly a pak si jej opět obnovili apod...To jen k těm otázkám...bloknul si mě apod...Myslím, že i tohle domnívání se co je za tím, může brát potřebnou energii, kterou můžete potřebovat pro sebe, pro jiné příjemné aktivity, které máte ráda. Přemýšlela jsem co asi vše krásného jste si psali. Co bylo to, že vás tak zaujal. Na internetu je určitě více kluků, mužů. Čím to, že on byl ten vyvolený? Ptám se proto, že zmiňujete, že on vám to napsal, jaká jste , co pro něj znamenáte... Tak jen přemýšlím co vy očekáváte od svého přítele, budoucího muže. Ať už je to vzhled, přitažlivost, nebo nějaké vlastnostni, kterých si ceníte...
Působíte na mne z dotazu jako velmi trpělivá žena, která příteli dokázala dát hodně prostoru, počkat až si ujasní co dál. Také mi přijde, že jste mu dala další šance. A dokázala jste mu nabídnout být v kontaktu dál jako kamarádi. To by asi každý nedokázal. Někdo už by si ho možná navždy zablokoval, nemluvil s ním. V tom na mě působíte, že dokážete být vstřícná k lidem, mít pro jejich potíže určité porozumění. Je mi to blízké. Zároveň je to někdy zraňující. Nedávno mi jedna kolegyně řekla, jak důležité je být ohleduplný k sobě. Jak na to někdy zapomínáme. Přemýšlím jak to máte vy ve vztahu k sobě. Zda jste měla prostor po takových zraněních od přítele se nějak o sebe postarat, včetně toho, že jste napsala nám. To už mi zní jako krok k ohleduplnosti a úctě k sobě. Protože některé věty co jsem četla, mě nutili říkat, si „ To by mě teda zranilo, docela „drsný“. Nebo přítelovo střídání postojů vůči vašemu vztahu ano x ne...
Vším co píši vám chci vyjádřit pochopení jak jste to ustála a ustáváte. A zároveň vám dát i pohled jak by se dalo přitom nezapomínat na sebe a na to co cítíte vy. Co vy teď cítíte a chcete. A možná i do budoucna. Umím si představit, že to chce někdy čas než si tohle můžeme zodpovědět. Prostě to smutné také cítíme a jsme s tím a čas v tom také hraje roli. Takovou mám teda zkušenost já. Přemýšlím jak by to asi vypadalo, nebo spíše co byste mohla pro sebe v rámci psaní, kontaktování s ním udělat vy pro sebe. To jak váš přítel mění rozhodnutí asi hůřeji můžeme ovlivnit. Ale možná vy v kontaktu a ve vztahu k němu můžete udělat něco takového aby se vaše trápení možná trochu zmírnilo? Abyste chránila sebe...
Nevím napsat třeba tak teď si potřebuju dát pauzu já...To jsem napsala jen jako moji fantazii... Vy to budete vědět nejlíp co bysta takového chtěla a mohla udělat.
Možná, že od doby co jste napsala, už je vaše situace úplně jiná. Už je lépe. Pokud ano moc vám to přeji!
Pokud vás to stále trápí, můžete nám opět napsat. Nebo se obrátit na psychologa ve vašem regionu (kontakty jsou třeba na známém lékaři), kde budete mít prostor více o tom mluvit v bezpečném prostředí. Nebo existuje třeba někdo blízký v okolí komu důvěřujete a ten může být při tomhle s vámi!
Držím pěsti!
Opatrujte se!
Michaela Klímová
Psychologické poradenství : mezilidské vztahy : úzkostné stavy; rodinné vztahy; nejistota; partnerské vztahy; mezigenerační vztahy
13.05.2017 23:15 - zobrazit dotaz
Dobrý den,
nevím jak začít, jsem tu poprvé, jen vím, že potřebuji asi odbornou pomoc. Je mi 31, jsem jedináček, s přítelem žiji už 7 let. Od začátku tohoto roku mám v sobě hroznou úzkost. Minulý rok hledali mí rodiče bydlení v Praze, i přes všechny rady mého přítele si to stejně zařídili po svém. A tak je to vždy. Něco potřebují, přítel najde řešení, poradí, ale oni si to udělají jinak. Ani ho o to nepožádají, jen to tak nějak oznámí, pak ani nepoděkují. S rodiči jsem ve velmi úzkém vztahu. Mám je moc ráda a zastávám..zastávala se jich na obranu když o nich přítel říkal různé věci. Neřekla bych že jsem rozmazlené dítě. Pracuji už od 17 let. Vše co jsem chtěla tak jsem si na to musela vydělat. Neříkám že mi nic nekupovali, ale že jsem si třeba napůl s nimi platila soukromé školy a tak, ale bylo to mé přání. Nechtěla jsem totiž aby mi to platili celé, jen proto že chci na soukromou a ne na státní. Když jsem měla svoje první velké vydělané peníze, tak jsem koupila tátovi kameru...v té době stála opravdu hodně. Ale mně to nikdy nevadilo. Když jsem byla malá tak jsme spolu občas jezdili na dovolenou, pak od těch 17 jsem jezdívala každé léto do zahraničí si přivydělat na školu. Naši za mnou nikdy nepřijeli. Ani mně to nějak zrovna nenapadlo. Pak jsem šla na vysokou a tam poznala svého přítele a jsme spolu doteď. Plány jsem měla úplně jiné. Udělat si školu a odjet do zahraničí a tam zůstat. Můj přítel má jiné rodiče než jsou ti moji. Nebydlí ve stejném městě jako my a moji rodiče, takže si volají každý večer asi půl hodiny a vyprávějí si jaký měli den. Jednou za měsíc k nim jezdíme, tak sedíme v obýváku a mluvíme, tedy spíš oni stále mluví, o všem. O rodině, o známých, o politice, o historii a nevím co ještě. Je mi s nimi fajn. Jsou vždy v pohodě, jeho máma vždy napeče a uvaří, zeptá se jak se mám, řekne mi ona co dělala, poví mi jaký má názor na tohle a tamto. A přítel má ještě o 2 roky mladší sestru, ta za pár dní bude mít syna, tak se všichni hrozně těšíme. Loni v zimě dali přítel s jeho sestrou jako dárek pro jejich rodiče výlet do Paříže. Na to jsem automaticky řekla, že tam vezmu i svoje rodiče. Přítel ale nechtěl. Protože je to dárek pro jeho rodiče co tam nebyly X let a chce je tam vzít protože oni je tam tam vzali když byli ještě děti. Já ho prosila a přemlouvala, že to bude fajn. Tak jsme vytáhli mý rodiče na pivo, tak jako každou nedělí. (S našima jsme se do tohoto ledna vídali opravdu hodně často, každý víkend jsme šli k nim, táta udělal palačinky, nebo oni k nám, nebo jsme šli na pivo do hospůdky a kecali. Nebylo to stejné povídaní jako u jeho rodičů, ale mně to nikdy nevadilo, já byla jen ráda, že jsme všichni spolu.) Našim jsem řekla, že je vezmeme do Paříže společně s jeho rodiči, že to bude hrozně fajn a že půjdeme tam a pak jinam. V tu chvíli nevypadali nějak šťastně, tak nějak překvapeně. Ptali se na jak dlouho, když jsem jim řekla týden, tak říkali že je to dlouho. Že Paříž už nemá to kouzlo jako předtím (nikdy tam nebyli), že jsou tam ty nepokoje a emigranti, ale že teda pojedou. Pak se máma urazila, když zjistila, že přítelova sestra ví pohlaví dítěte a neřekla jí to, když jsme byli s rodiči u rodičů přítele na návštěvě a tam se jí na to ptala (ale ona se ptala veřejně a jeho sestra si to nechávala na čas až přijde manžel a oznámí to všem spolu, to už jsme tam my nebyli). Když jsme se po tom pozvání vraceli z hospody domů, tak přítel řekl, že je tam nechce a nevezme je tam. Mě popadla panika, jak nevezme, jak nechce, proč? Říkal, že si ničeho neváží, že stejně to vypadalo že nechtějí, že on si nechce kazit dny ve Francii tím, že se moje máma bude urážet kvůli blbostem. Ten večer jsme se hodně pohádali, hodně špatných věcí jsme si řekli. Já na něj řvala, že jestli nejedou oni tak ani já ne, že jsem je teď tam zvala a nebudu to jen tak rušit jen proto že on chce. Urážela jsem ho, mlela jsem tu svou aniž bych to tak myslela. On křičel, že vůbec nevidím jak se oni ke mně chovají. Že já je mám na prvním místě a až potom je on, ale že tohle mu nevadí, ať to tak klidně je. Že jsem si vše musela platit sama, že mně nebrali na žádnou dovolenou na kterou jeli, že se ani nezeptali jestli nechceme s nimi, že když jsem byla týden v nemocnici kvůli slepáku a on to byl nakonec močák, tak za mnou přijeli asi 2x a on tam byl každý den. Že jsem jak z nějaký sekty, zaslepená tím co nevidím. Že oni se mají spolu na prvním místě a pak až jsem já. Že i když jsem ještě byla na střední, tak táta jel do Prahy pracovat a mamka zůstala se mnou, ale ja pak jela na jinou školu a vracela se jen o vikendech domu a ona byla cely tydny sama a rozhodla se jet do Prahy za tatou a mne tam nechali samotnou. A ja uz si nepamatuji zda jsem to tak chtela, zda se mně ptali jestli nechci s nimi do Prahy nebo ne. Křičel že moje máma je jen sobec který závidí ostatním peníze a je furt naštvaná na svůj život. Já byla s mámou vždycky víc kamarádka než dcera a matka. Říkal, že by si mě měli víc vážit, jsem jejich druhé dítě, to první umřelo hned po porodu. Od té doby jsme měli doma dusno. Hodně jsme se pohádali a já si uvědomila že tohle může být konec. Řekla jsem to kamarádkám a on zase svým kamarádům. Hledala jsem řešení, co mám dělat. Přítel mi řekl, že já s nim do Paříže pojedu, že je to blbost abych nejela jen kvůli tomu, že je mi líto tu nechat mé rodiče, že jim to klidně vysvětlí. Ale já se bála že by jim to vysvětlil nějak špatně a oni by se urazili ještě víc. Tak jsem řekla že to udělám sama. Trvalo mi to asi měsíc se k tomu dokopat. Mluvila jsem o tom se svoji kolegyní v práci, ta mi psychicky hodně pomohla. Že bych jim to měla normálně říct, že jim nejsem nic dlužná. Že můj přítel je charakter pokud mi to všechno řekl jak to cítí a že mi tím chtěl pomoct. Hodně mi to otevřelo oči. S přítelem jsme si doma sedli a probrali to úplně v klidu. Řekla jsem mu, že už ho nikdy nebudu do ničeho nutit. Uvědomila jsem si, že jsem docela manipulátor když něco chci a to není ve vztahu dobré. A hlavně jsem si uvědomila že ho můžu ztratit. Odhodlala jsem se a šla to říct rodičům. Celá jsem se třásla. Řekla jsem ji, že to byl dárek pro jeho rodiče a já se do toho takhle uvrtala. Ještě že tam byl táta. Ten celou tu situaci zlehčil a řekl že se nic neděje. Že stejně nevědí jak to bude mít v práci a že nejsou zvyklí takhle jezdit s někým na dovolenou i když je to potěšilo a ať z toho nejsem smutná. Jenom máma mi říkala že už se budeme vídat jen na svátky a narozeniny. Nevím jestli byla smutná nebo naštvaná. To proto že já se neumím moc dobře v takových situacích vyjadřovat. Já jim k tý Francii že nikam nejedou řekla ještě, že se už nemusíme vídat tak často jako dřív, že bychom mohli trochu zvolnit. Že přítel už nemá tolik času jako dřív kvůli práci no a já že se musím asi trochu odpoutat, protože bez nich jsem podle mého nedávala ani ránu. Tak to je asi vzalo. I když jsem to možná myslela jinak. Od té chvíle se chovali velmi odtažitě. Vše jsem musela začít já. Volat jim večer, i když rozhovor byl asi na 2 minuty. Jezdit za mámou do práce jen tak. Ona je vždy tak skleslá. Je opravdu málo dní kdy si užívá života. Vždy je nešťastná z toho jaký má život, jakou má práci, že neumí cizí jazyky. Že její kolegyně nemusí pracovat protože její muž je bohatý a že to nechápe proč do práce chodí. No a tu náladu dokáže přenýst na mě. Táta takový není. Je kliďas. I když ho teď propustili z práce tak se nevzdává a vždy mě uklidní.Bohužel mého přítele brali jako svého syna a neuvědomovali si že se chovají tak jak se chovají. Přítel už s nimi nechce chodit tak často na pivo. Mně nic nezakazuje. Spíš naopak. Říká že rodina je velmi důležitá a ať s nimi jsem, jen jeho ať už z toho vynechám. Tohle mě mrzí, že to není jako dřív. Bude mi trvat hodně dlouho pochopit, že ne každý chce to co já a že nemůžu lidi k něčemu nutit. Po návratu z Francie, kde jsme si s rodiči suše psali jaký je počasí, navrhnul přítel abychom k nim zašli na kus řeči. Já byla šťastná ale zároveň jsem se bála jací budou. Dovezli jsme jim čokoládu. Mamka koupila chlebíčky, mraženej dort a colu pro nás. My nic nechtěli...byli jsme nacpaní z oběda. Tak se urazila. Pak byla uražená že přítel furt dělá něco na mobilu a nebaví se s námi a byla vůbec uražená a taková naštvaná, že jsme je nevzali s sebou. Když přítel odešel po půlhodině kvůli práci tak byla furt divná. Ptala jsem se jí co je, nechtěla se bavit. Jen že je to už jiné, že se můj přítel k nim chová jinak, jak kdyby mu něco udělali. Ale že pokud jsem s ním já šťastná že je to dobře. A ať se děje co se děje tak pro ně budu to nejdůležitější co mají. Říkala jsem to doma příteli, ten jen říkal že kdyby to tak opradu začli praktikovat tak by se k nim choval jinak. Že chce aby se ke mně chovali hezky. Já jsem z toho celá zničená. Vím že přítel bude chtít zase někam jezdit na výlety a že bude chtít vzít své rodiče a že nebude chtít brát mé rodiče. A já z toho zase budu vyřízená. Protože oni budou smutní a naštvaní a já nevím jak jim to říct nebo co jim říct. Furt si říkám že to není navždy, že možná jednou pojedeme spolu a bude to fajn. Ale co když pojedeme spolu a oni budou uražení a to zkazí všem náladu. Moje kolegyně z práce říká, že mě citově vydírají. Že už vidí že nejsem jejich holčička a že se jim to nelíbí. Přijdu si jak puberťák když tohle řeším. Ale trápí mě to. Říkám si, že než budu vdaná a budu mít děti, tak bych s nimi ještě někam ráda jela. Ale myslím s že přítel by nejel, zas ho tu nechci nechat, jezdíme všude spolu. Přijde mi to nefér. Zároveň si nejsem jistá zda by chtěli jet naši někam se mnou. Tyhle věci řeším už od začátku roku. Z toho mi přijde že mi začla obsedantně kompulzivní porucha. Furt musím tak 3X kontrolovat zda není zapnutá trouba (nedělala jsem na ní týden), zda jsou zavřená okna, balkon, vypnutá televize a nejhorší zda jsem zamkla...to se vracím klidně znovu abych se přesvědčila. Taková jsem nebývala. A ve Francii už vůbec ne. S přítelem je to jinak vše super. Jednou jsem mu vylila svoje srdce a řekla jsem mu jak mě to trápí, že se mě naši nezeptají na to či ono a že jeho rodiče jsou furt v pohodě a já se svými to mám takový. Hodně ho to překvapilo že už to vidím jinak, hodně to náš vztah stmelilo a je mi velkou oporou. Děkoval mi, že jsem mu to řekla i když mi to bylo trapné. Už prostě vidím ty rozdíly mezi jeho a mými rodiči a je mi to hrozně líto. Já si vždy přála velkou rodinu a aby se všichni měli rádi a aby jsme se setkávali společně. Můžete mi poradit jak se v takové situaci zachovat abych se cítila líp?
Milá paní Dagmar,

moc vás zdravím. Pročetla jsem pečlivě a se zájmem co vás tíží. Věřím, že to co prožíváte není snadné. A vážím si toho, že jste nám napsala a svěřila se. Zároveň mě zaujala vaše myšlenka, že to jak to teď máte s rodiči, nemusí být definitivní a váš vztah se zase může vyvíjet dál.
Mám pocit, že se nemohu pozastavovat u všeho co bylo napsáno, přestože jste vše vykreslila celkem důkladně. A za to moc děkuji. I tak nemohu znát všechny souvislosti kolem. Co mi přijde moc príma, že se na základě událostí co popisujete utužil ještě více váš vztah s přítelem. Přemýšlím, že to co možná teď všichni potřebujete je nějaký čas. Každý z nás se může vyvíjet a měnit a v různých životních situacích a etapách se také mohou proměňovat i naše vztahy. Jak jste psala do budoucnosti o založení rodiny, tak si také říkám, že v té době už může být situace jiná. Myslím, že stejně jako vy se srovnáváte s tím co jste si s rodiči řekli, tak se s tím možná srovnávají i oni zase svým způsobem a tak jak to umějí a znají nejlépe a potřebují svůj čas. Zmiňujete, že rodiče přítele jsou jiní. Možná je to obohacující, že se navzájem od sebe můžete inspirovat a také zjišťovat co vám vyhovuje a co ne. Přesto je vídáte méně než donedávna vaše rodiče a říkám si jestli je vůbec příležitost vidět je i v nepohodě. V mé fantazii si představuji, že “nikdo není dokonalý”. S vašimi rodiči jste se vídali více a mám zkušenost, že to se konflikty více objevují. Také přemýšlím, že nějak mezi vámi všemi se možná míjíte v komunikaci. Nejsou vyslovena ta pravá přání, kdo co chce a jak. Berte to prosím jen jako mé úvahy. Nejsem si jistá zda jste se všichni slyšeli, co si to vlastně říkáte, co je tím vzkazem co vysíláte v řeči jeden druhému. Pouze přidávám jiný pohled na situaci, kterou popisujete a pro vás k možnému zamyšlení, pokud vás to zaujme. V těchto případech je také někdy užitečné jít na skupinové sezení k terapeutovi nebo na kurz asertivity, kde se právě člověk “učí jak komunikovat” právě s těmi nejlbližšími. To se mi zdá bývá to nejcitlivější. Protože je máme rádi, jsou pro nás důležití. Aspoň tak to znám z praxe, ale i ze svého osobního života.
U vás, ale ještě přemýšlím o jedné věci. Zmínila jste, že ve Francii bylo dobře. Jak tam jste se o sebe duševně postarala? Myslím co jste tam dělala jiného než tady. Vím, že je to dovolená, změna prostředí apod...Ale možná i tam si dokážu představit, že by mi myšlenky odbíhaly k rodičům apod...Přemýšlela jste tam o něčem jiném? Dělala jste něco jinak, že mohlo být dobře?
Také zvažuji, jak to vlastně máte ve vztahu vy a váš přítel. Přišlo mi, že ve vašem vztahu a mezi vámi “jakoby stojí rodiče obou dvou”. Mohla jsem číst, jak trávíte čas s nimi. Mnohem více než jak vy dva sami. Pro oba dva je podle vašich řádků důležité být s nimi v kontaktu. A to úplně chápu. Přemýšlím však také co vy dva? Jak vypadá váš vztah když na chvíli poodstoupíme od vašich rodičů vás obou? Přemýšlím zda jezdíte sami bez rodičů na dovolenou a jak často a jaké to je. Jaké je pro vás trávení času bez nich. Kam bez nich chodíte, co děláte... To jen zase mé fantazie....
Také přemýšlím, že jsem četla více pozitivního o rodičích přítele, přestože více času jste trávili s vašimi rodiči. V čem je vám a vašemu příteli, nebo bylo s vašimi rodiči dobře? Co by mi asi odpověděl váš přítel a hlavně vy. V čem jsou príma? O čem jste si tak u piva povídali a bylo vám příjemně? Je mi sympatické jak všichni máte snahu o to aby rodina držela při sobě a je pro vás na prvním místě. Je to milé a krásná hodnota, tedy pro mě. Také jsem četla jak jste se dokázali v minulosti podpořit, spolupracovat. Proto mám naději, že se s situací všichni dokážete časem srovnat. Samozřejmě s jistotou bych si to netroufla říci. Jen jsem to tak pocítila při čtení vašeho dotazu.
K dotazu co je pro vás teď dobré. Napadá mě to, jak se postarat o sebe. Zůstat u sebe. Přijde mi důležité zaměřit se na to co vám dělá dobře, je to hudba, přátelé, večere, umění?Číst doma knížku atd. ? Co vám většinou v nepohodě pomáhá a funguje? S kým trávite čas? Je možné s menším úsilím kontaktovat rodiče. Zvlášťe když vám pak nedělají dobře stavy vaší mámy? Možná může být někdy přínosné dát si chvíli prostor pro obě strany. Ale to je určitě na vás. Také si říkám, že by mohlo být užitečné, trávit teď čas spolu jen vy a přítel, případně s přáteli. Jet na dovolenou sami apod. Jen vy dva bez vstupu dalších, nebo rodičů. To je určitě také na vás. Možná vám tyto mé úvahy ukážou, co si přejte, co potřebujete, nebo právě naopak.
Zmiňujete kontrolu spotřebičů atd...Přemýšlím co je asi za tím. Potřeba nějaké jistoty? Ujištění, bezpečí? Nějak mít pod kontrolou a pocit držení něčeho v rukou, když není možné teď hned zajistit abyste byly zase všichni dohromady? Samozřejmě nevím jak moc jste vytížená v práci či jinde atd... Vycházím z toho co jste popsala. Události co vás trápily a trápí. I to věřím, může mít vliv na opakovanou kontrolu. Nějaká zátěž. Objevilo se to již dříve, v minulosti? Nebo až poslední dobou? Opět jen přemýšlím. Tohle a také vztahy s rodinou a další věci z vašeho života, můžete bezpečně a klidně popsat, říci a rozklíčit na psychoterapii. Kde budete mít více prostoru a také v bezpečném prostředí mluvit o tom co vás tíží a hledat cestu ke klidu. Případně I tam vám mohou nabídnout zase další možnosti, rozšířit oblast o to kde se dá pomoci.
V Praze znám dobré terapuety, kterým věřím a věřím, že je to s nimi smysluplně strávený čas. Přikládám kontakty. Mgr. Jan Hesoun 732 771 003 , Mgr. Naďa Landová, 777 241 715 Mgr. Emilie Šípová, http://www.poradna-praha.cz/tym/sipova-emilie/, Pokud budou mít plno určitě vás odkáží na další kolegy.
U Mgr. Emilie Šípové je velmi přínosný kurz asertivity. Sama jsem ho podstoupila. Byl zameřen hodně prakticky a tím byl pro mě užitečný. Třeba vás také zaujme.

Přeji vám ať se opět vše urovná!

Hezké dny!

Michaela Klímová

Psychologické poradenství : duševní problémy : pocity neschopnosti; slabost; vyčerpání; partnerské vztahy
24.02.2017 21:08 - zobrazit dotaz
Dobrý den, prosím potřebuji poradit. Poslední dobou mám pocity jako že jsem úplně neschopná, nic neumím, nejsem v ničem dobrá a že vše dělám špatně. Mám stavy, že mě vše rozbrečí, nic mě nebaví nebo spíš nemám na nic chuť a připadám si hrozně. Cítím slabá, vyčerpaná. V noci často nemůžu spát. Před pár dny mě dokonce odvezla sanita do Nemocnice kvůli bolesti a tlaku na hrudi, krku, zimnici, třesavce a pocit nemoct se pořádně nadechnout. Po veškerých testech, které naštěstí dopadli tak, že je vše v pořádku, jsem druhý den na kontrole u lékaře dostala Neurol. Víte, ráda bych byla zase šťastnou a veselou přítelkyní a matkou,ale nejde mi to. :( Spíš si připadám jako špatná přítelkyně, která neví, co je potřeba, aby byla skutečně tou skvělou partnerkou a to i po sexuální stránce. Často totiž nevím, co vlastně mám dělat a jak, jestli mi rozumíte... Trápí mě to... Navíc neustále musím řešit dohady mezi mým otcem, partnerem a zbytkem mé rodiny, jelikož mého přítele nemusí. A mě už nebaví být jejich hromosvod, který nakonec za všechno může. O dohadech ohledně výchovy 4.leté dcery, která je právě v období vzdoru nemluvě. Navíc mě přítel požádal o ruku a já souhlasila, ale nejsem si jistá, jestli jsem už na to připravená... Občas si i říkám, jestli jsem neudělala hloupost, když jsem se opět k němu vrátila, po té, co mě podvedl a krátce po porodu na nějaký čas opustil. Z počátku jsem chtěla hlavně pro dceru úplnou rodinu. Je pravda, že ho miluji, jen prostě nevím, okolí mi za to věčně nadává a já už vážně nevím, co mám dělat... Asi je toho na mě opravdu moc :( Ať udělám co udělám, vždy jeto podle někoho špatně a já už jsem z toho nešťastná. :( Ani naše finanční stránka není růžová,ale čí v téhle době je, že? Naštěstí máme oba práci, teda já pokud mi ji prodlouží, takže se stresuji i ohledně práce, co bude, pokud mi jí neprodlouží. Tady totiž nabídek práce moc není :(
Prosím, o radu, co mám udělat se svým životem. Moc Vám děkuji! :)
Milá paní Eriko,
Moc vás zdravím a děkuji za vaši otevřenost. Z toho co píšete mi připadá, že toho k řešení nemáte málo. Chápu potom slabost, vyčerpanost a další pocity, které popisujete. Možná to vezmu trochu postupně. Přemýšlím jaké to bylo když jste bývala tou šťastnou a veselou matkou a přítelkyní. Hlavně když jste bývala spokojenou Erikou. Co jste asi tak dělala, jak a čím jste žila, co vás bavilo, jaké jste měla sny, cíle? Kdo vše byl kolem vás? A take přemýšlím jak by to mělo vypadat dál. Když by se váš problém vyřešil jako mávnutím kouzelného proutku a bylo by vám dobře, jak by to vypadalo? Možná si o tom můžete ve své fantazii popřemýšlet když se vám bude chtít. Jen pro takové možné nasměrování jak uchopit váš život, čím začít. Jak zaznívá i v otázce na konci dotazu co dál se životem.
Přemýšlím také jaké je vlastně měřítko špatné nebo dobré přítelkyně či matky? Kdo to posuzuje, určuje? Co taková dobrá přítelkyně asi dělá, umí…? Chápu, že vás to napadá, že o tom přemýšlíte. Znám to z praxe i od sebe. Přitom jsme každý jedinečný a možná každý má talent na něco jiného. Přemýšlím o tom zda váš partner ví co vás trápí, co by asi odpověděl on na to co tu píšete. Třeba byste byla příjemně překvapena jak pozitivně vás vnímá ve všech oblastech co popisujete. Možná by ho trápilo, že se trápíte a chtěl by pomoci. Je to jen má fanztazie, domnívání se…Co vy si o tom myslíte? Je možné o tom všem s partnerem mluvit? Chápu vaši nejistotu potom co jste prožila v docela citlivém období pro ženu, po porodu, po narození dítěte. Narození dítěte je velký zlom v životě celé rodiny, tedy já to tak vnímám. Co se týká nejistoty ohledně svatby. Přemýšlím jestli si můžete dát čas na rozmyšlenou, zastavit se. Někdy pomáhá když si nejsme jistí chvíli počkat. Přemýšlím co byste potřebovala cítit, vidět, možná co takového by měl udělat, říct, možná změnit váš partner, abyste si mohla být jistější? Věřím, že v čase který si dopřejete můžete hledat cesty jak nabýt jistoty. Možná se můžete ohlédnout zpět do vaší minulosti kdy jste také potřebovala udělat větší nebo i menší rozhodnutí. Jak jste se dokázala rozhodnout? Někdy je užitečné vyčkat a sledovat, pozorovat své pocity, myšlenky jak se střídají v tom co chcete. Někdy i při nějakém rozhodnutí je dobré vyčkat, zda se v něm budeme cítit dobře i zítra, za týden, dva týdny atd...Tím jen přemýšlím nad tím, jak čas může být užitečný. Je mi moc sympatické, že píšete, že jste chtěla pro dceru úplnou rodinu, ale zároveň, že jste tam i vy. Vaše láska. Píšete miluji ho. Váš přítel je zpět u vás a chce si vás vzít. Zrejmě vám oběma na vás záleží. Přemýšlím o vašich hodnotách. Dokázat odpustit, mít pochopení, myslet na dceru. Působíte na mě jako úžasná máma! Jako úžásná přítelkyně a prostě úžasná Erika. To, že pochybujete mi je také sympatické. Znám to u sebe. A nedávno jsem četla článek a z praxe znám, že někteří lidé, kteří takto pochybují a nevidí vše optimisticky, dokáží být obezřetní, připravit se na to co se může stát. Zároveň ale chápu, že to může být únavné, stresující. Z praxe také znám, že lidem na tyto pochybnosti pomáhá zaměřit se na bytí tady a teď. Práce s tělem, dechem, relaxace. Hlavou mi běží, že by vám mohlo pomoci promluvit si o tom s psychoterapeutem, psychologem. Měla byste tam prostor vše probrat. Nasměrovat se, hledat cesty ke zklidnění a řešení. Zároveň věřím, že vy už asi znáte co vám pomáhá, nějak to dosud zvádáte. Chodíte do práce! Staráte se o dceru! Jste prostředníkem mezi vaší rodinou a přítelem. A to věřím, že není snadné. Vy přesto odněkud berete sílu? Může už docházet, ale stále ji asi máte a ještě píšete nám, tedy už nějaké kroky k tomu aby se situace posunula podnikáte. Přemýšlím od koho z rodiny máte podoru vy? Možná je tam někdo, nevím babička, prabička, teta…kdo to vidí jinak než zbytek rodiny? Může vás tento člověk případně podpořit? Také si říkám jestli to jde nechat na nich. Aby oni sami hledali cestu k sobě. Přestože vás do toho vtahují. Přála bych vám abyste se vy mohla zaměřit na sebe právě v tom, že najdete člověka kdo poslouchá vás, řeší vás, jak vám je v tom všem. Možná kromě terapeuta je to nějaká vaše přítelkyně, známá, kolegové v práci. Někdo komu důvěřujete. Také přemýšlím o vašem odpočinku, koníčcích, takové duševní hygiene. Jak velký prostor pro ni máte. I kdyby to měla být krátká procházka, nebo si jen tak sednout s kávou, čajem doma. Na začátku dopisu píšete, že nejste v ničem dobrá, vše děláte špatně, vše vás rozbrečí, nic vás nebaví, nemáte na nic chuť atd… Chtěla bych se zeptat jestli třeba dnes (nebo jiné dny) to vidíte jinak? Jsou dny kdy vás vše nerozbrečí? Něco vás baví? Máte na něco chuť? Co byste mi asi odpověděla. Chápu, že může být těžké dívat se na to takto. Že může být těžké dívat se optimisticky do budoucna. A není divu. Přemýšlím o dnech kdy není dobře. Někdy v takové chvíle pomáhá zaměřit se na co nejbližší okamžiky v tom dni. Teď potřebuji udělat tohle, pak tohle. Postarat se o oblečení, jídlo, vyjít ven. Zaměřit se na zvládnutí toho konkrétniho dne. Jako matka znám myšlenky a pocity co popisujete. Není mi dobře v existenciálních otázkách, v otázkách o financích, v pocitech jaká jsem matka, žena apod…? Najednu stranu mi to přijde přirozené. Je to pro mě tedy velká životní změna mít dítě, nést tu odpovědnost. Je to změna pro celou rodinu, teda tak to vnímám já. Je třeba sžít se s tím. A to chce čas. Opět to je můj pocit a i praxe mi to potvrdila. Přesto vy můžete hledat to, co vám pomáhá to zvládat. Přemýšlím co na sobě máte ráda, za co byste se dnes ocenila?...Co na sobě máte rádi navzájem s přítelem? Co se vám na sobě navzájem líbí. Cože jste se rozhodli být spolu, mít spolu dítě, jít spolu do života..Přijde mi silné, že jste překonali nebo překonáváte nějaké složitější období a držíte při sobě… Vlastně mě napadá, že by mohlo pomoci navštívit poradnu spolu?...Co myslíte vy? Otázka co dál se životem mi přijde složitá. I když jsem ji i naťukla výše. Netroufám si vám radit. Protože nejsem zvyklá pracovat tak, že dávám přímé rady. Mohu se jen zamýšlet. Možná vám může pomoci otázka jak byste chtěla aby váš život vypadal? Co a koho v něm chcete, kde chcete žít, pracovat apod? Když by jste si vzala stupnici od 0 do 10 a na nule by bylo ten nejhorší život co se dá představit a na 10 spokojený život? Co by tam bylo na obou bodech a hlavně na bodu 10. A kde jste teď mezi nulou a 10 vy? Co tam je na tom čísle? A kam byste se chtěla v nejbližších dnech posunout směrem k 10? ( Píšu stupnici jen k zamyšlení, nastínění a pro orientaci. Lepší je pracovat s ní spolu s terapeutem. Mnohem detailněji. Snad vás to takto nezmate) Pokud bych měla něco radit. Možná bych se zaměřila na ten nejmenší možný krůček, který teď můžete udělat a cítíte, že ho uděláte, máte důvěru v to, že ho uděláte, že to zvládnete.I kdyby to bylo jít za kamrádkou. Nebo uvařit si čaj, nebo si popovídat s přítelem, jít za terapeutem. Teď píši jen takové příklady. Možná neřešit vše zaráz, ale postupně. A co někdy pomáhá. Ve chvíli kdy vás to takto přepadne. Říct si, že teď mě trápí to a to, např. cítím se neschopná, zase jsem hromosvod mezi rodinou a přítelem apod., nevím zda mi prodlouží pracovní smlouvu, ale tohle neznamená, že jsem špatná matka, přítelkyně apod. Jen teď zrovna nevím jak to bude dál, teď zrovna mě rodina unavuje apod…
Ale chci vám říct, že znám od více žen, co mají děti, kterým se objevují podobné pocity, které popisujete. A přitom toho dokáží tolik. Už jen samotná péče o dítě není snadná. A k tomu všemu ženy zvládají domácnost, chodit do práce atd. Během mateřské dovoléné měly jiný režim (někdy izolace…) Vypadly z pracovního procesu. Pro někoho není snadné se tam vrátit. Vy jste to dokázala! Možná chybí vice ocenění od okolí a od sebe. To myslím všeobecně.
K těm pocitům třesavky, tlaku na hrudi, pocit špatného nadechnutí. Objevují se při těchto zatíženích. Nejsem lékař proto si netroufám to více rozvádět a diagnostikovat a vlastně ani nechci. Líbí se mi, že se o to staráte s lékařem. Možná pokud by to neustávalo, tak on vás nasměruje dál. Věřím, že i s tímto byste mohla na terapii pracovat. Stejně tak otázky v rozdílech výchovy by měly větší prostor při konzultaci než zde. Pokud se tak rozhodnete, třeba váš lékař bude vědět o terapeutech ve vašem okolí. Nebo na známém lékaři najdete někoho z vašeho regionu, kde jsou i zpětné vazby od klientů.
Milá Eriko držím vám pěsti! Ať je zase lépe!
Kdykoli napište i nám!
Ať se daří!
Michaela Klímová
Psychologické poradenství : ostatní : partnerské vztahy; obtíže v komunikaci; rozchod; náročné životní období
06.12.2016 12:50 - zobrazit dotaz
Dobrý den,
pro začátek, je mi jasné, že podobné dotazy budou hodně časté, bohužel i tak, řešení své situace v současné době nevidím.

Důvodem mého dotazu je, že se se mnou během letošního roku rozešly již 2 přítelkyně, což mě dost zasáhlo a popravdě, nevidím motivaci jakkoliv pokračovat, uvažoval jsem již o různých věcech, včetně sebevraždy.

Mimo samotných rozchodů mě velmi mrzí to, že neznám jejich důvod, obě slečny se rozešly dosti neočekávaně s vágním zdůvodněním jako "nerozumíme si" a "pohádali jsme se" doprovázeným několika důvody, které byly, alespoň podle mě, pro rozchod zcela nepodstatné ("jsi nepořádný").

Ale od začátku... S první z nich jsem se seznámil před více než třemi lety, v létě po prvním ročníku VŠ. Zhruba 2 měsíce nato jsem začal mít dost velkou smůlu, zemřeli mi 2 blízcí příbuzní a dostal jsem mononukleózu, po které jsem měl problémy vleklé zdravotní problémy a hrozilo mi selhání ledvin. K tomu se přidaly problémy s vysokým tlakem a snaha i přes tyto potíže dodělat ročník bez prodlužování a pracovat v oboru. Těsně před vypuknutím zdrav. potíží jsem totiž získal své první místo programátora a následně se posunul se do mezinárodní firmy a odtud, po ukončení bakalářského studia, do výzkumného centra na naší univerzitě.

Když se podívám zpětně, v tomto období jsem se stal extrémně vystresovaným, sebelítostivým a pesimistickým člověkem, což byla velká změna oproti mému předchozímu chování. Tehdejší přítelkyni to vadilo, ale "poslední kapkou" byl až začátek magisterského studia, kdy jsem změnil obor a byl opět ve stresu. Přidala se k němu i špatná nálada z faktu, že jsem výrazně zhubl, zatímco dříve jsem aktivně posiloval a, ačkoliv to zní povrchně, na svou postavu jsem byl velmi hrdý (chtěl jsem začít závodit v kulturistice).

Přidaly se hádky s tehdejší přítelkyní, které jsem s tím vším evidentně "lezl na nervy" a během zkouškového období se se mnou rozešla se zdůvodněním, že ji omezuji a někdy jí připadám příliš panovačný.

Asi za měsíc jsem začal chodit s jinou slečnou, se kterou jsem s seznámil v průběhu tohoto prvního semestru na novém oboru. Byla naprosto skvělá a přišlo mi, že to byl nejlepší vztah, jaký jsem do té doby zažil. Dokončil jsem další semestr a pomohl jí dokončit diplomovou práci. Začátkem léta nám oběma vypršely smlouvy na ubytování, tak jsme se rozhodli bydlet spolu.

Někdy v tomto období u ní propukly dost vážné zdravotní potíže, kdy měla prudké bolesti a několik lékařů řeklo, že se prakticky dají jen zmírnit a následkem bude neplodnost. Naštěstí se nám podařilo najít lékaře, který měl zkušenosti s operacemi v těchto případech a ta po cca 3 měsících také proběhla.

Před samotnou operací jsem absolvoval pohovor na plný úvazek, abych nás dokázal finančně zabezpečit po dobu, kdy bude přítelkyně na nemocenské. Samotné období po operaci bylo dost těžké, denně jsem za ní chodil do nemocnice a vidět ji v takovém stavu mě opravdu deprimovalo, stejně tak, když byla potom více než měsíc doma, pořád unavená a v bolestech.

Nicméně, toto období jsme přečkali a vzápětí nastoupily problémy u mě, z plného úvazku při denním studiu jsem byl hodně vyčerpaný a abych stíhal plnit termíny, většinu dní jsem programoval/studoval do 2-3 hodin ráno. Přítelkyně chodila do práce brzy ráno a tak občas vznikaly rozepře ohledně toho, že nestíháme chodit kam chtěl jeden nebo druhý atd.

Stále jsem doufal, že se situace zlepší, pokusil jsem se doma méně připravovat a podařilo se mi i chodit domů dříve, takže jsme mohli být více spolu. Poslední cca 3 týdny ale začala být odtažitá, a vyčítala mi, že málo uklízím (to uznávám, starost "o domácnost" byla od začátku více na ní vzhledem k mému vytížení a následné únavě) a že si neustále stěžuji. Stěžování si jsem si uvědomoval, doufal jsem ale, jak jsem jí několikrát řekl, že to vymizí po ukončení tohoto semestru, kdy mám poslední zkoušky.

Bohužel, rozhodla se, že na nic takového nebude čekat a rozešla se se mnou tento týden.

Abych to tedy shrnul, jsem si vědom svých nedostatků - nevypadám zdaleka tak dobře jako dříve, jsem poslední dobou velmi nejistý, nervózní a pesimistický a mám častou potřebu o tom s někým mluvit. Myslím, že toto byly hlavní důvody obou rozchodů a jsem si stejně tak dobře vědom toho, že u dospělého muže s mým vzhledem (oholená hlava, vousy, kožená bunda atd., ostatní lidé obvykle říkají, že vypadám "jako motorkář") působí stěžování si dost trapně a rozhodně není tím, co od něj okolí očekává.

Abych to tedy shrnul - mám dojem, že kdykoliv se něco snažím řešit, rozsype se mi to pod rukama a jsem totálně neschopný "kripl" (bez nadsázky, přesně takto si připadám), o kterého prostě nemůže mít nikdo dlouhodobě zájem. I pokud by zájem byl, další vztahy dopadnou bez pochyby stejně (můj první, tříletý vztah ze střední školy skončil před maturitou taktéž rozchodem z její strany).


Myslíte, že mám ještě možnost vrátit se "do normálu" a být klidný, sebevědomý a seznámit se s někým novým? Zajímalo by mě také, jestli jde nějak zlepšit mé chování v náročných situacích. V posledních letech mám tendence mimo výše zmíněného chování k prudkému třesu rukou a nejsem takřka schopný jíst, takže pokaždé velmi zhubnu a už nejsem schopný se na původní váhu vrátit, jsem stále unavený atd. Jak jsem již uvedl na začátku, já ji bohužel nevidím.

Velmi Vám děkuji za veškeré rady a názory a omlouvám se za délku příspěvku.
Dobrý den,
děkuji, že nám píšete! Za vaši důvěru a otevřenost! Délka příspěvku je úplně v pořádku! Prostě toho potřebujete asi sdělit více. A je čeho, jak jsem si měla možnost přečíst. Při čtení vašeho dotazu mnou probíhaly různé pocity a různé myšlenky. Byl to i pocit, který někdy znám jak od sebe tak i od klientů se kterými spolupracuji. Vnímala jsem tam spoustu shonu, dělání spousty věcí dohromady. Kdy mám pocit, že to je na jednu osobu prostě moc. A pak přichází stress, únavy, zdravotní problémy. Nemohu říct, že je to s tím přímo spojené, ale já to třeba u sebe tak pozoruji a stejně tak mi to sdělilo i více klientů, když začali sledovat své dobré a „špatné dny“. Jak oni vlastně nakládají se svojí energií. Vůbec se vám, ale nedivím. Vlastně to mohu pozorovat u více lidí když se na chvíli zastavím. A vidím to už i v MŠ kam rodiče běží, za sebou „vláčí“ dítě, aby byly včas v MŠ a pak v práci (také jsem někdy mezi nimi). Když jsem četla váš dopis tak jsem si říkala. Co nás k tomu asi tak vede, nejistoty, snaha o zabezpečení rodiny, svých blízkých, také svůj profesní rozvoj?... A tak nějak málo jsem tam viděla zastavení se, péči o sebe, jak duchovní tak tělesnou. Zpomalení. Jen takové mé zamyšlení. Děkuji za pochopení. Třeba i to vám bude k užitku.
Ale ve vašem příbehu, který mám tu možnost číst je to ještě jinak.Mám pocit, že za posledních pár let, jste prožil docela „krizové situace“. Rozchody s přítelkyněmi, vaše onemocnění, ztrátu dvou blízkých osob, nemoc své přítelkyně se kterou jste měli báječný vztah, změnu oboru. Přestěhování se (to je přeci taky změna a nese sebou asi ještě více zodpovědnosti, která zase přináší další změny ve vztahu). Po tom všem se nedivím, že jste neviděl cestu ven, řešení( psal jste myslím zrovna v tom krizovém období, v týdnu rozchodu). V takových chvílích těžko vidíme dál, do budoucnosti. Možná od té doby co jste psal se už něco málo posunulo dál k lepšímu, aspoň trochu...?
Chápu i ty černé myšlenky o sebevraždě. Přesto bych vás za sebe chtěla poprosit. Nedělejte unáhlená rozhodnutí, zvlášť ve stavech kdy se necítíte dobře! Znám z praxe, že když se trochu vyčká až se trochu uleví, už můžeme vidět situaci jasněji. Pocítit úlevu a jsou tu lidé, kteří s tím mohou pomoci. Už vaše napsání nám. Někdo z vašeho okolí komu důvěřujete. Psycholog, psychoterapeut? Vždy je možné ještě vyžkoušet jiná řešení. Zvlášť když jste už dokázal projít tolika životními zkušenostmi. Představuji si, že to vyžadovalo nějakou vaši sílu, naději, důvěru? Cokoli? Co vás drželo!
Když se ještě vrátím o pár řádků zpět, čtu, že jste také přišel o nějaký pro vás zřejmě důležitý koníček, cíl? Chtěl jste závodit v kulturistice?....To přece také člověka zamrzí. Takže jste toho zažil opravdu více! O to víc mě zajímá jak jste to dokázal zvládat?....
K vašemu shrnutí.....kdykoli se o něco snažím......Mně to tak z toho co jsem četla nepřipadá. Četla jsem tam více věcí, které se vám podařily zvládnout. Studovat, mít práci v oboru, dokončit VŠ, zvládnout ztrátu blízkých osob, podporovat svoji přítelkyni když byla nemocná a přitom pracovat. Také čtu, že nějak dokážete uznat a vnímat, slyšet co druhý říká. Píšete, jsem si vědom, že jsem v domácnosti moc nepomáhal. Ale tím nechci nijak podceňovat a zhazovat pocit, prožitek, že si můžete připadat tak jak zmiňujete. Jen jsem vám chtěla sdělit co jsem ve vašem dopise, dotazu četla já. Možná když si ho zpětně přečte uvidíte tam i to co se vám podařilo. Koho jste podržel. Kdo naopak nepodržel vás? Také přemýšlím, kde berete jistotu, že další vztahy dopadnou stejně. Možná rozchody můžou mít podobnost v tom, že je ukončily ženy. Ale přemýšlím jestli to znamená, že takto skončí i další vztah. Přemýšlím, že možná to co ve vztahu mohlo scházet, nebo stát v cestě, byla možnost promluvit si, ujasnit si určité dohody, kdo, co, kdy, kde, jak a s kým bude dělat. Jaká jsou vaše vzájemná očekávání od vztahu, soužití? V čem si pomůžete apod... Píšete i, že jste se snažil, chodil domu dříve...Hledal jste řešení ať je vám spolu dobře. A vaše přítelkyně možná zvolily nějaké rychlé řešení, ukončení, než řešení situace jinak. Také si říkám, že se stále vyvíjeme. Vy už teď máte nějaké zkušenosti za sebou. Jste asi jinde než když byla maturita, než když bylo studium na VŠ a proto nový vztah může být také uplně jiný. Chápu to, že píšete, že si potřebujete popovídat o tom co vás tíží, trápí. A říct to těm nejbližším. Tedy řící to své přítelkyni mi přijde dobrý nápad. Otázka je jak to, že to neunesla nebo jestli tohle byl vždy ten důvod?...A pokud ano co to pro vás znamená? Přemýšlím vlastně jaká by vaše přítelkyně měla být. Jaká, abyste s ní chtěl strávit život, mít děti?....Za mě neočekávám od vašeho vzhledu, který popisujete, to že byste neměl být unavený, vystresovaný, nemocný, třeba i smutný a brečel. Myslím, že ten kdo to očekává má možná jiná měřítka podle čeho posuzuje to jaký má člověk být nebo nebýt. Já svému synovi klidně říkám at brečí když spadne i na veřejnosti, zatímco můj známý zase říká, at jeho syn nebrečí. Nevím co je lepší, horší. Vím, jen to, že já to tak chci. Já se v tomto cítím dobře. Takže jestli bude jednou vypadat jako motorkář bude mi jasné, že stejně tak bude bývat smutný, chtít s někým mluvit. A co bude očekávat okolí? To už bude asi problém okolí?.... Ne mého syna... Tím také mířím k tomu co vy chcete, co vy sám očekáváte od sebe, od druhých? V čem vám je dobře? S kým je vám dobře?....
Kdy je vám dobře, jste v klidu, bez stressu. Kdy můžete jíst? Kdy nehubnete? Jestli to někdy je?....Kam chcete směřovat....Možná to už dnes vidíte jasněji.... Pokud ne, také je to na místě. Věřím, že rozchod není snadný a je potřeba čas na zpracování této situace. Můžete žít každým dnem, jen tím dnem? Naplánovat si co je dnes priorita, na co mám sílu, co chci a musím udělat, co nemusím, co můžu udělat, mohl bych, co počká.
Na vaši otázku zda zase budete žít „normálně“ vám odpovím podle sebe. Já si myslím, že ano. Četla jsem, že jste se do normálu vrátil. Po rozchodu jste si našel do měsíce přítelkyni jak píšete. Psal jste, že to byl báječný vztah. Tak si představuji, že jste tam žil asi poklidněji. „Normálně“... A dokázal jste znovu takto žít. Přemýšlím, jestli tím chováním myslíte, potřebu si promluvit, vytíženost, únavu, práce a studium dohromady (myslím, že programování také není tak snadná práce)... Já za sebe vidím možnou cestu v tom, jak píši výše zacházet se svojí energií. Vědět co vše zvládnu, co vše chci zvládnout. Co je priorita, co počká, co nemusím ve svém životě mít vůbec. Co tam naopak velmi potřebuji a chci mít. Kde je nějaký relax a odpočinek? Ten v dotazu nečtu. Chápu vás, kolikrát se mi to také stává a začínám s tím zase od začátku. Postupně s ohledem i na sebe, odpočívat, dělat věci co mě těší, přináší relax. A pak mám sílu, trpělivost a klid pro sebe, ostatní i na práci.
Co se týká toho třesu rukou a hubnutí....Tady nějak neznám co tomu předchází, zda to souvisí se zdravotními problémy po mononukleoze o kterých jste psal. Jestli o tom ví váš lékař. Nejsem lékař. Tak přemýšlím zda je vyloučeno vše ze zdravotního hlediska. Možná vše nemusí být jen díky psychice. Možná by mě i zajímalo jak jste žil dříve. Jak jste zmiňoval dříve jsem takto vůbec nežil před problémy. Jaké to bylo, co jste tam dělal, s kým jste byl, co vaši přátelé? No a taky kdyby vám šlo si představit, že už jsou vaše problémy vyřešené a pryč. Co tam vidíte, kdybych vás potkala za rok, dva, nebo i dřív a vy mi řekl, co jsem psal už vůbec neřeším a žiju v klidu a normálně jak by to vypadalo? Co byste mi říkal? Co byste dělal? Apod......Možná by byla odpověď i pro vás překvapivě zajímavá...

Veřím, že takovým průvodcem a partnerem by pro vás mohl být psychoterapuet, psycholog. Tam byste měl prostor s ním o tom co vás trápí mluvit a hledat cestu k řešení! Kontakty z vašeho regionu můžete najít na známém lékaři.
Držím vám moc pěsti!
Kdykoli můžete napsat i nám!
Michaela Klímová



Psychologické poradenství : duševní problémy : problémy v zaměstnání; strach
29.07.2016 10:29 - zobrazit dotaz
nereknu, z jakeho jsem regionu, protoze se bojim, ze by nekdo z prace prisel na to, ze jsem to ja.
Dobry den, rada bych se zeptala. Po dokonceni skoly rok pracuji v jedne firme. Mam celkem zodpovednost, zadavam objednavky za hodne penez mesicne, hlidam jak se vyrabi atd., financne dostatecne neohodnocenou, ale to by mi zas tak nevadilo, ziji s matkou a se svym pritelem, problem je v tom, ze jsem z te prace strasne na nervy. Nemivam napriklad sebevrazedne sklony, ale dost casto se u me projevuji vybuchy zlosti, ale to ne v praci, ale az doma po praci. V praci si nic nedovolim nekomu rict kdyz mi krvidi, kazdy se tam po me vozi, ta prace je hrozna, lide se zakladnim vzdelanim tam delaji vedouci, chodi na me stekat do kancelare, delaji vylozene naschvaly. Par spriznenych dusi bych tam nasla, ale nikdo se me nezastane, kazdy se boji o to svoje mistecko. Jsem nepravem sikanovana za veci, za ktere nejsem ani zodpovedna. Reditel dela, ze nic nevidi. Nikdo si nevazi práce, kterou delam, jenom se porad hledaji chyby. Když jsem se zabehla v praci a chyby jsem prestala delat, tak proste naschval ty lidi ostatní lzou a delaji boudy. Například si z firmy A poslou objednavku na něco, a chteji to do 2 dnu. Nastane problém ve vyrobe, vyroba dilu zabere vic casu, a dotycna osoba si vymysli, ze uz si o to pisou a ze když jim to nedodáme, zastavi ta firma vyrobni linku a ja to budu platit, pak se podivam na mail te osoby a vidim, ze se třeba jen ptali kdy to bude a ze když dodáme o den dyl, ze to nevadi. Ale ta osoba ma desnou radost z toho, ze vidi, ze jste z toho na nervy. A takovyma lidma se to tam jen mnozi. Jsem z toho tak vydeptana, ze se bojim i dat vypoved. Nikdo me neposloucha, doma mi rikaji, ze vsude je to stejne. Ja si ale myslim, ze neni. Problemy se spankem nemam, ale nekdy mam stavy, ze me rozcili prkotina a proste jak v sobe musim porad dusit ty krivdy ktere kazdy den zazivam, jsem toxicka na sve okoli, prisla jsem skoro o vsechny pratele. Jsem presvedcena, ze za to muze ta prace. Nedokazu ani moc popsat, jak se citim, ale nikdo me neposloucha, vsichni me odrazuji od toho, ze je to ve firme hrozne. Ja ale nemuzu pracovat v takovem prostredi, kazdou minutu tam jsem porad ve strehu a ve straslivem stresu co se zas kde podela, kdo me zas prijde servat, kdyz mi zazvoni telefon, polije me uplna hruza co se zas stalo. Nevim jestli jsem si to uz neudelala sama v hlave, ale mam i pocit, ze lidi jdou proti me, ve vsem vidim neco co je mirene primo na moji osobu, protože proste je. Beru si to vazne osobne, vzhledem k tomu, ze se povazuji za relativne inteligentniho cloveka, navic mam vzdelani, coz se o lidech, kteri tam sice pracuji 20 let, ale maji jen zakladku a delaji tam nekomu vedouci, rict neda. Problem je v tom, ze me tihle tupci vedouci nedelaji, ale chovaji se tak. A ja se nemam jak branit. Nikdo ve firme neresi ze ja mam pravdu a ze ja za ty veci nemuzu. Proste na me intrikuji a vybiji si na me asi svoje komplexy. Je mi 23, cely zivot mam pred sebou, muzu si kupovat veci, co oni ne, protoze nemam deti, jsem chytrejsi nez oni. Oni proste mi tohle zavidi, a tak se rozhodli, ze me znici. Nebo je to jen nejaka porucha v moji hlave? Pritel takove problemy v praci nema. Moje mama mi neveri, ze si to moc beru, ze si ty intriky vymyslim blablabla. Kazdy tam kazdeho pomlouva jeden den, druhy den jsou nejlepsi kamaradi. Napriklad jsem mela anginu, po tydnu jsem se vratila do prace a mesic se mnou nikdo nemluvil. Jen jsem zaslechla, ze jsem simulantka, ze se mi nechce delat atd. A jak me pomlouvali, kdyz mi to pak jedna zenska rikala, zvedl se mi zaludek. Nechapu jak vubec nekdo muze vymyslet takove zvasty a ti primitivove tomu jeste veri. Ja jsem na vsechny mila, s nikym jsem za celou dobu nevyvolala konflikt, nepomolouvam, praci beru seriozne, pro me to neni stredni skola. Za ten rok a pul jsem byla nemocna jednou. Pokud si napriklad v patek vezmu dovolenou, abych si prodlouzila vikend, mam na to dle zakona pravo, mam nevyčerpanou dovolenou, pokud mi to reditel dovoli, nechapu, proc, kdyz mam svoji praci hotovou, za to hned od ostatnich musim dostavat dalsich 14 dni sodu. Oni si taky berou dovolenou, ale ani si svoji praci do predu neudelaji, a ja to pak za ne musim delat. To je ale podle tamnejsich pravidel nejspis v poradku. Driv jsem zadne takove problemy ve svem okoli nemela, jak na stredni tak na vysoke skole, s kym jsem chtela, tak jsem vysla, a s kym ne tak jsem proste ignorovala. Vazne mam pocit, ze me neprijali pro to, abych delala tu praci co delam, ale aby se po me mohli vozit a sikanovat me. K nekomu, kdo by byl stejne stary jako zbytek kolektivu (35 a vice) by si to nedovolili. Nejvetsi pocity uzkosti mam z toho, ze od lidi, kteri me znaji se vazne zadne podpory nedockam, kdyz mi vlastni matka rekne, ze si vymyslim. Kdyz rknu, ze pujdu pracovat jinam, rve na me a kam jako, vzdyt nemas ani ridicak a co chces kde delat. Je jak pominuta, nechapu o co ji jde. Obcas prijdu z prace a histericky rvu doma do polstare. Pokdu je normalni zit takhle cely zivot ve stresu, bud se brzo na dobro zblaznim nebo si neco udelam. Tohle se proste neda snaset cely zivot! NENI TO NORMALNI. Doufam, ze alespon u vas najdu nejakou podporu. Cim dal casteji totiz premyslim, ze bych si zasla k nejakemu doktorovi, ale zase se bojim si vzit treba jen volno na to a odjet nekam, navic ani nevim jak se to dela. Kde se da objednat. A k obvodnimu jit nemuzu, vim ze existuje neco jako doktorske tajemstvi, ale tady je to mala vesnice o 2000 obyvatelích, takze by se to stejne hned rozkrilo, ze jsem blazen a kdo vi co. Nejlepe je mi proste doma s pritelem a s matkou, obcas rada vyrazim do mesta a koupim si neco hezkeho na sebe, ale v bezpeci se citim jen doma. Nekdy jsem si treba rikala, ze bych jela sama do mesta a neco si koupila a najednou me popadl takovy strach, ze jsem to nedokazala a jak jsem se bala nekam jet, ani nevim ceho jsem se bala, ale nejela jsem. Kdyz si ted na to zpetne vzpomenu a pisu to, mam zas ten pocit strasneho strachu. Ale nedokazu to identifikovat. Necitim se moc dobre nekde, kde je hodne lidi, mam strach ze se na me budou divat a smat se mi, ale pak si vlastne rikam, ze nemaji duvod, ale stejne z toho ten strach mam. Nekdy se bojim jet autem, ze se vybourame. Ridicak nemam, ani nikdy nechci. Bezpecne se citim jen ve vlaku. Mam dve kocky, kdyz si chovam kocku, citim se lip. Kdyz si vybarvuji antistresove omalovanky nekdy to pomuze trosku, ale nekdy rozlamu vzteky pastelky. Pritele nekdy biju kdyz mam histericky zachvat proste do nej busim pestmi a brecim ze nechci jit do prace. On je hodny, tak se me snazi uklidnit. Jak si to ted ctu mam i strach to odeslat, aby nekdo v praci to nenasel na internetu a nezjistil ze jsem to psala ja a jeste se mi tam nesmali kvuli tomu co pisu nebo me nesikanovali jeste vic. Dnes jsem v praci mluvila s jednou spriznenou dusi o tom ze chci odejit, a ona mela uplne stejne reci jako mama, jako ze to musim vydrzet. MUSIM? Ji nikdo tak neublizuje, co o tom vi! Neumim se proste branit. Vlastne mi o nic nejde, kdyz by me vyhodili byla bych rada. Myslim, kdyz bych se nekomu postavila a oni me za to vyhodili. Ale pak bych nedostala podporu na uradu prace kdyz bych odesla na hodinu. A ja nechci hned dalsi den naskocit do nove prace, chci si alespon mesic odpocnout. Promyslet, co delat jineho. Bojim se i toho, ze kdyz reknu ze chci skoncit, budou me premlouvat a vymlouvat mi to, bojim se ze tomu natlaku podlehnua zustanu tam. Bojim se toho, kdyz by se mi podarilo dat vypoved, jit to pak podepsat, cekat na ten vystupni list, jit na urad prace, kde si budou hned myslet ze jsem lina a nechci pracovat. Ale ja proste potrebuji asi pomoct od nekoho nebo se sama vylecit mit chvili klidu pro sebe. Nekdy mam den, kdy jsem v pohode, jsem vesela, i odpoledne kdyz prijdu z prace. Nekdy je to ale hrozne. Myslim si ale, ze v praci nikdo nic nepoznal, ze nejsem v poradku. Jen rikaji, ze jsem nervak.. Nebo treba jsem v poradku a tohle je proste normalnia ve svete se to deje. Pak teda ale nevim, v jakem svete jsem doted zila. Kdyz si ctu co uz jsem napsala, chvilema pusobi ten dotaz celkem vyrovnane, chvilema zoufale. Takhle se proste meni moje nalada. Prosim o pomoc dekuji uz jsem z toho psani vysilena Ted jsem to rikala mame, ze vam pisu, a zas mela akorát keci, ze jsem prastena, ze všude je to stejny, ze co si jako myslim, ze se musim naucit to snášet, ale ona proste nechape, ze ja nejsem na svete od toho, aby si na me ostatní jen ulevovali a ja to trpěla.
Dobrý den,
moc vás zdravím! Po přečtení vašeho dopisu si moc vážím toho, že jste se na nás obrátila a nezůstala s tímto problémem sama. Z vašeho dotazu na mě vystupují různé emoce co zrejmě zažíváte, strach, zloba, možná určitá lítost, smutek, pocit křivdy, nejistota... A všechny mi přijdou úplně oprávněné a na místě!
Jak mohu číst nezažívate v práci snadné chvíle. Stejně tak z vašich slov čtu, že vás vaše okolí možná moc neslyší, nějak nerozumí tomu co prožíváte, možná neberou vaše trápení tak vážně, jak byste potřebovala?...Také čtu o blízkém člověku – mámě, která vás možná neslyší v tom, že se v práci cítite hrozně. U vašich blízkých mě však stejně tak napadá, že vám asi chtějí pomoci a může je trápit vás vidět nešťastnou, jen možná nevědí jak to udělat. Když jsem si četla co píšete, říkala jsem si jak jste to doposud v práci zvládala. Přece jen je to většina času vašeho dne a pokud se tam cítíte ve stresu, pod tlakem, „šikanovaná“, nedivím se pak těm projevům pláče, vzteku doma po práci, strachům někam jít, nejistotě a všemu dalšímu co popisujete. Na mě působíte hodně statečně a silně v tom, že tam stále pracujete při takovém nátlaku! Věřím, že takový stress opravdu může na vás doléhat v těchto různých podobách. Nemyslím si to stejné, co slyšíte od ostatních: „Musíš to vydržet, jinde to nebude lepší apod.“ Souhlasím s vámi, že máte celý život před sebou! Také se mi líbí jak se ptáte sama sebe „musím?“ Také mě zaujalo, jak sama přemýšlíte (a vlastně to víte) o tom co chcete, co potřebujete. Jak píšete, chvíli mít klid, odpočinout si, promyslet co dál. Co ještě dalšího byste vlastně potřebovala udělat aby bylo líp? Co byste také potřebovala slyšet, vidět, dělat vaše blízké abyste se cítitla podpořená? Ani si nedokáži představit, že by bylo možné nastoupit hned do další práce. Potřebovala bych také prostor pro odpočinek a promyšlení jak dál. Vrátit se do klidu. Abych mohla jasněji a jinak vidět svět, možná tak jako před tím? Jak na střední a vyskové škole. Psala jste, že dosud jste takové problémy neměla. Přemítám si v hlavě jak ještě práce jinak, kromě toho co píšete ovlivňuje váš život? A jáké má na něj dopady? A také přemýšlím jak vám je, když v práci nejste. Napřiklad o víkendech. Jak se asi cítíte a co děláte. Závoreň mě zajímají i dny o kterých se zmiňujete, že jsou dobré, jste veselá i když přijdete z práce...čím se liší tyto dny od těch hrozných? Co se tam děje? Možná je důležitý každý detail...S kým se ten den bavíte, jaké je počasí? Na co myslíte? Co se děje v práci? Co děláte? Co je v těchto dnech takového nebo není, co je v těch hrozných dnech a naopak?..Také čtu, že se cítíte bezpečně s přítelem. Co přítel říká, dělá, jak on vás dokáže zklidnit? Jaký má on na tohle názor? Také zmiňujete bezpečí doma i s matkou? Přestože vám možná nerozumí ohledně práce, nebo neví jak porozumět tomu co se děje v práci, přesto je vám s ní dobře? Co je to za chvíle kdy je vám s ní dobře? Co spolu děláte? Co si povídáte? Jaký je váš vztah v té chvíli a kdy u ní nacházíte porozumění? Zmiňujete i bezpečí doma oproti venku, a bezpečí ve vlaku. Co dělá tato místá pro vás tak bezpečná? A jsem moc ráda, že taková místa jsou! Také mě zaujalo jak dokážete pracovat na svém klidu. Máte antistresové omalovánky, chodíte si nakupovat něco hezkého na sebe, také si pochováte kočku a je vám líp, je ještě něco dalšího?... Tímto vším se nějak zmírnují strachy o kterých píšete? Nebo vztek? Smutek? Jak vy to takto sama dokážete? Hezky se mi četlo, jak si sama dokážete říci, nemají důvod se mi smát, přestože strach zůstane, nějak si to dokážete uvědomit, říci si něco takového. Přijde mi to, že pak strach nemusí mít úplně takovou šanci. Nebo to vidíte jinak? Když se vrátím k vaší práci. To co se vám tam děje mi nepřijde jako standard. Nemyslím si, že se to děje všude jak zaznívá od vašeho okolí, ve vašem dopise. Poměry o kterých píšete a chování kolegů se mi vůbec nezdájí profesionální a kolegiální. Naopak přijde mi to opravdu jako „šikana na pracovišti“. A je to nezákonné. Vycházím tedy jen z toho co si mám možnost přečíst v dotaze od vás. Přikládám vám odkaz na článek z právní poradny, kde se o této problematice dočtete. http://www.pravnilinka.cz/bezplatna-pravni-poradna-zdarma/sikana-na-pracovisti.html

Moc bych vám přála najít dostatečnou sílu pro to abyste udělala to co si přejete vy. I kdyby to měla být výpověď, která zaznívala, přestože se kolem tohoto rozhodnutí vyskytují obavy. Přemýšlím o výpovědi dohodou. Četla jsem, že s ředitelem se dalo domluvit. Možná i s ním a jedině s ním se půjde domluvit na dohodu pro vás oba nejpřijatelnější. Pokud se tedy takto rozhodnete. Odejít na hodinu, to že se někomu postavíte, si nějak neumím představit. Na hodinu se odchází ze zvlásť vážných důvodů, pokud jsem tedy pochopila správně jak jste to myslela. Ale chápu, že vás tyto obavy můžou přepadat a nedivím se. Však nátlaku čelíte již delší dobu. Asi bych ještě zvažovala co zapadá do vaší představy o životě, o tom mít klid, odpočinout si...časem se třeba dostaví chuť najít si jinou práci, kde budou panovat jiné, „normální, zákonné“ podmínky a budou tam kolegové s kolegiálním a profesionálním přístupem? Možná stojí za to zvážit, kdo vás v tom vašem případné rozhodnutí, které uděláte podpoří kromě přítele, kdo ještě?...Možná stojí za to zvážit co a kdo vám stojí za to? Také přemýšlím jak ještě dlouho vydržíte a chcete vydržet unášet tuhle situaci? Když se vrátím ještě k vašemu příteli, o kterém píšete, že je hodný, znovu jsem asi zvědavá, jak on vás tedy podporuje v této situaci a hlavně jak vám může pomoci dále. Hlavou mi běží, že když vás vidí jak se trápíte, že mu to asi není jedno a možná vás rád podpoří v různých rozhodnutích, ať už v odchodu nebo v tom jak zvládnout strach a obavy z případných rozhodnutí, a představ o důsledcích těchto rozhodnutí, které pro vás znamenají to co zmiňujete - řeči ostatních, co si budou myslet, finance, přemlouvání...
Já si nemyslím, že být na ÚP, znamená, že je někdo líný. Čtu, že potřebujete odpočinek a dostat se z tého situace. A líbí se mi jak o tom uvažujete. Je to pro mě známka toho, že se o sebe chcete postarat. O své zdraví, o svůj duševní klid. A to je přece hodně důležité a zodpovědné. Já vám v tom fandím. (Také se mi honí hlavou, že by se mohlo hodit mít zjištěné všechny důležité informace ze zákoníku práce a dávkách státní sociální podpory (pro případ výpovědi) určitě je najdete na internetu).
Dále přemýšlím také čí a koho názor vám až stojí za to? Věřím, že je dost nepříjemné když vás někdo může pomlouvat apod... Ale někdy lidem pomáhá, i mě, když si řeknu kdo mi stojí za to? Komu dám tu důležitost? Právě když čtu, že máte život před sebou tak si říkám, že si můžete volit kde a jak budete trávit svůj čas a s kým! Možná když dosáhnete toho klidu, odpočinku o kterém píšete, začnou odeznívat stavy o kterých se zmiňujete, začnete vidět svět jinýma očima, možná se strachy zmírní, protože už nebudete v tomto prostředí. Zmiňujete také strach, že byste se mohla nechat přemluvit a zůstat v práci. Přemýšlím co takového by mohli kolegové říct, že byste zůstala? Co předčí tohle co píšete? Možná byste si sebou (sama pro sebe) mohla vzít tenhle váš dopis, něco jako vaši pamět, co se vám tam vlastně nějakou dobu děje a čemu to tam čelíte?

Váš nápad navštívit lékaře mne také zaujal. Zase se mi zdá, že se o sebe chcete postarat. Lékaři jsou určitě vázáni mlčenlivostí. Chápu, ale také vaší obavu. Přesto i tak by to pro lékaře bylo dost nepříjemné kdyby tuhle mlčenlivost pořušil a vy na to poukázala. Přemýšlím spíše o výběru nějakého psychologa nebo psychoterapeuta ve vašem regionu. Můžete jet mimo vaše místo bydliště. Můžete jít k někomu i soukromému (tam máte také zaručenou anonymitu) nebo do nějaké rodinné či právní poradny. Na internetu určitě najdete kontakty pod vaším regionem. Nebo na známém lékaři najdete psychologa z vašeho regionu, někdy i s referencemi klientů, kteří u něj byli. Také si můžete zavolat nebo napsat na linku důvery kde vás mohou vyslechnout a nasměrovat dál. Proč zmiňuji více ten osobní kontakt a to, že se mi tento váš nápad líbí - při konzultaci byste měla více prostoru vše vylíčit, promyslet, vy oba byste ten prostor měli. Také byste tam mohla jít s přítelem i matkou kvůli větší podpoře a aby máma pochopila jak vy to prožíváte, jaké to má pro vás důsledky. Možná se tam pochopit navzájem. Můžete se tam podívat na vaši situaci v bezpečí, o kterém také píšete. Můžete se tam postupně rozhodovat co dál, dát si čas. Už tím, že ho navštívíte se vám může ulevit a snadněji jít třeba do práce a podnikat další kroky. Získat více sebedůvery a podpory, jak čelit tomu co se děje!

Přeji vám ať dosáhnete klidu a toho nejlepšího rozhodnutí pro vás, které vám jej přinese!

Můžete opět napsat i nám!

Přeji hodně síly!

Michaela Klímová
Psychologické poradenství : duševní problémy : smysl života; finanční problémy; partnerské vztahy; rodinné vztahy
04.05.2016 13:08 - zobrazit dotaz
už ma nebavý život, pracujem ako robotník, viem že mám naviac, len nemám dobrú školu aby som to uplatnil, celých desať rokov som pomáhal rodine na Slovensku ako finančne, roky nemôžem nájsť partnerku, kvôly bratovy mám problémy s financiami. Budúcnosť hrozná, nemám deti, zatial žiadne dlhy ak dám všetko včas do poriadku čo sa týka pokút ktoré urobil môj brat na moje meno. Som zúfalý,... nechcem rady!! chcem len aby ste mi napísali že to chápete.. díky
Dobrý den,
moc vás zdravím a děkuji za vaši otevřenost a důvěru se kterou se na nás obracíte! Zaujaly mě poslední řádky vašeho dopisu, nechcem rady...len abyste mi napísali, že to chápete. Vlastně mě to příjemně zaujalo a líbí se mi to a je mi to sympatické. A chápu vás! Stává se mi, že samotná kolikrát potřebuji v některých životních situacích jen pochopení, protože z názorů a rad „mi jde hlava kolem“ a nějak to není ono to co zrovna potřebuji slyšet. A také z praxe při práci s lidmi jsem zvyklá, že pochopení a sdílení je pro ně kolikrát tím nejdůležitějším. Mám myšlenku, že už jste sám o těchto událostech hodněkrát přemýšel a zřejmě i o jejich řešení. Proto rozumím tomu, že rady nějak číst teď nepotřebujete.
Přemýšlím jak to mé pochopení má asi znít. Co byste asi teď potřeboval číst, abyste cítil, že jsem vás skutečně pochopila. Co by to mělo být?...
Po přečtení vašeho dotazu, se ani nedivím, že se cítíte zoufalý, nebaví vás život, budoucnost hrozná. Vypadá to, že vás trápí více věcí a nezní mi snadě. A tady jsem si říkala, jak vám rozumím. Znám to jak od sebe tak od jiných lidí, taková nelehká období a situace, které jdou spolu ruku v ruce nebo se postupně hromadí. Až je z toho člověk třeba i zoufalý, jak zmiňujete vy. Ale zároveň mi běželo hlavou, teda, jak vy to vše dokážete zvládat? Jak jste to do téhle doby vlastně všechno zvládal? To mě zajímá a příjde mi to silné!
Také mi přijde úplně na místě a v pořádku, že se cítíte, tak jak popisujete! Máte právo cítit cokoli. At už je to vztek, smutek, zoufalost!
(Chci vám řict, že kdybych já zažívala to co píšete (teď popustím celkem uzdu své fantazii) asi bych se cítila unaveně, naštvaně, štvala by mě rodina, bratr, byla bych smutná, možná by se objevily i výčitky a pak zase pochopení pro rodinu. A tak by se mi to možná střídalo. Asi bych si přála zastavit se a právě napsat někomu, nebo jít k někomu, že už nemůžu a nechci to tak dál. Říkala bych si kam asi můj život směřuje? Měla bych touhu pečovat sama o sebe, být se svými přáteli, mít sílu a energii na své záležitosti. Dělat to co mám ráda. Chtěla bych už chvíli nic neřešit, za nikoho neřešit. Jet na dovolenou, být s přáteli v přírodě, kdekoli, kde to mám ráda. Ve svém životě bych chtěla opět najít rovnováhu a smysl. Toužila bych to s někým sdílet a hledat s ním nebo i sama postupné kroky k tomu co chci já. A hlavně bych ráda od někoho chtěla slyšet a vědět, že jsem toho udělala už dostatek a tak jak jsem nejlíp mohla a to už stačí. Už nemám energii a proto nemá smysl pomáhat dál, když už nemůžu. Chtěla bych slyšet, kde jsi brala sílu? Jak tohle jsi všechno dokázala, vystudovat, pracovat, podporovat fin. rodinu, zvládnout to, že bratr z nějakého důvodu udělal dluhy na tebe...Jak to prosím tě Míšo ustáváš? Kde bereš sílu? Kdo, co jak ti pomáhá? Vždyť to není vůbec snadný? Je toho hodně co jsi dokázala ustát, vyřešit, je hezký jak myslíš na rodinu a na druhé a přál/a bych ti aby jsi teď mohla začít plnit svoje sny, nebo se jen zaměřila víc na to své, co ti dělá dobře, co ti funguje a dělala toho víc! Už to stačí a nemusíš na to být sama. Ale jestli chceš můžeš a věřím ti, že to zvládneš! A je v pořádku i když to nezvládneš sama, ale s někým. A na své pocity máš právo. Je to ok, když to tak cítíš, vnímáš!)Tak nevím jak vám tahle má osobní fantazie zní? Ale možná z toho něco prožíváte podobně. Možná o tom podobně přemýšlíte a možná také vůbec ne a máte to jinak...
Chci vám napsat ještě má jiná zamyšlení. Pořád věřím, že možná zažíváte chvíle kdy vás život baví. Také píšete mám na víc. Líbí se mi to! Říkám si, že můžete mít důvěru v sebe, opřít se o sebe. Pak jsem přemýšlela kdo asi pomáhá vám? Přátelé? Někdo z rodiny? Kolegové z práce? Kdokoli...Přemýšlím kde je nějaký prostor pro vás? Čtu, že vy jste ten kdo zřejmě hodně pomáhá a chápu, že je těžké když je to dlouhodobě jednostranné...Jak se to stalo a kde se vzalo, že to tak je? Jaký to má důsledek na váš život? Bylo to dřív jinak? Nebo je to tak pořád? Musí to tak být dál?...Nevím....Zaujalo mě, že píšete... ak dám všetko včas do poraidku....vidím, že zřejmě víte jak to udělat..to mi přijde moc príma... Ale rozumím, že už to může být také únavné, naštvávající apod...řešit něco za někoho, ještě když to má důsledky na mě. (Možná je tam i zklamání...) Pak se možná může zdát, jak vám váš život protéká mezi prsty, není vidět smysl, jen zoufalost. Přemýšlím kolik asi času a energie věnujete svým blízkým a jiným lidem a kolik sobě? ( Myslím na to, že se těžko mohou odmítat blízcí a nebo s odmítnutím nemusí souhlasit, nelíbí se jim, nechtějí to slyšet. Vymezit sám sebe před blízkými není snadné, mohou přijít výčitky...Prosím berte to jen jako mé fantazie, vůbec nemohu tušit jak přesně to prožíváte vy, jak je to s rodinou, bratrem, reaguji jen na to co mám k dispozici...Když se vrátím k té energii, pomáhání druhým, zvažuji na jak dlouho dobu to může být ještě únosné a jak dlouho dobu to třeba vy ještě takto chcete mít a budete zvládat? Přemýšlím také o té budoucnosti. Chápu, že těžko se na ni teď dívá jinak než černě, ale možná když je někdy líp, vidíte ji i světleji? Nebo jak by měla vypadat, jak byste ji chtěl mít, aby vypadala jinak než černě.Co, kdo, kde, kdy, jak v ní má být? ...Pokud si to představíte...neděje se něco z toho už tedˇ? A pokud ne, možná vás napadají postupné krůčky jak se k ní dostat. Protože z toho co jste psal si myslím, že asi víte a možná už vás to i napadalo jak by to postupně mohlo vést k buducnosti jiné než hrozné.
Přemýšlela jsem, co by asi přineslo zaměření se teď více na svůj život, třeba i s překážkami o kterých píšete, které vytvořil bratr. Také mě zajímá co máte rád, co vás baví? Možná dnes když píši už se cítíte jinak a zrovna máte v plánu dělat něco příjemného. Co takové chvíle přináší a jak často je máte nebo byste je chtěl mít ve svém životě?
Doufám, že pochopení jste v mé odpovědi nalezl, kdyby ne tak doufám, že jste aspoň našel co chcete a co nechcete a to také může být užitečné.
Držím pěsti ať zažíváte pochopení více, pokud vám pomáhá a funguje a vy to potřebujete!
Přeji pěkné jarní dny!
Kdykoli nám můžete opět napsat!
Držím pěsti!
Michaela Klímová
Psychologické poradenství : duševní problémy : partnerské vztahy; obtíže v komunikaci; bolesti hlavy; únava; vyčerpání, noční můry
14.02.2016 12:01 - zobrazit dotaz
Dobry den ja už dlouho se necitim dobře.Mám spíš takové období kdy je vše dobré a potom kdy jsem hrozně unavená,bolí mě hlava,nejraději bych zalezla do postele a s nikym nemluvila.A taky mám docela stres z mého manžela já se mu bojím cokoliv říct,aby to nekritizoval.A pořád na mě před dětma když se jich zastanu řve že jsem blbá kráva atd.Já už jsem ze všeho opravdu vyčerpaná,v noci nespím mám sny že se mi zastaví srdce nebo že nemůžu dýchat.Poradte co s tím.
Dobrý den,
moc vás zdravím. Chtěla bych vám říci, že si vážím toho, že se svým problémem nezůstáváte sama. Tím, že jste se na nás obrátila mi připadne, že o sebe dokážete pečovat a postarat se. Ve vašem dotazu píšete o střídání dobrých a unavných období, pak krátce zmiňujete děti, dále obavy z manžela a problém se spaním. Pokusím se pozastavit u všecho. Na začátku mne velmi zaujalo období kdy je vše dobré. Chápu, ale také, že to kdy jste hrozně unavená, bolí vás hlava a chcete být nejraději sama není příjemné zažívat. Přesto se ještě vrátím k tomu dobrému období. Kdybyste mi ho teď mohla popsat co bych slyšela? Nevím totiž jak takové vaše období, kdy je vše dobré vypadá. Co se v něm děje. Je tady možná pryč únava, bolení hlavy, stress z manžela? Spíte dobře...? Možná manžel je k vám v určitých situacích vlídnější? Co děláte v dobrých obdobích vy a vlastně celá rodina? Čím to je, že jsou dobré a že je tam vše dobré? Co všechno je tam dobré? Na co myslíte, co děláte? Co dělají děti, co váš muž, co vaši přátelé, známí?...Tohle období by mne moc zajímalo. A možná, že teď když vám odpovídám už nastalo a vy jste sama nějak dokázala zvládnout to období, které není snadné. A nebo vám někdo nebo něco pomohlo ho zvládnout. Pokud ano, jak jste to dokázala? Jak se to stalo? Možná takové zamyšlení přinese užitečné odpovědi pro vás a vaši rodinu. Přesto nechci zastínit to špatné období kdy se necítíte dobře. To co píšete by se mi také neprožívalo lehce. Vlastně něco co popisujete také někdy mívám. Zmiňuji to proto abyste veděla, že to někdo může prožívat také. Mám období kdy jsem unavená, chci si zalézt do postele, nechci být rušena. Vím co to způsobuje a co tomu předchází u mě. Tohle mi přišlo důležité mít to zmapované. Protože pak se mi to dařilo lépe zvládnout. Na jednu stranu mi to přijde i přirozené. V té chvíi už vím, že si potřebuji třeba odpočinout. Jak je to u vás? Z těch střípků, kterými jsou pro mne vaše řádky si mohu jen představovat jak vaše dny mohou vypadat. Možná je toho spousta co zajišťujete pro rodinu, děti, manžela. ( A on asi i pro vás) Přemýšlím, že když se dětí zastáváte kde je strach z manžela? Nebo je s vámi, ale je menší? A co je tam s vámi místo strachu? Působí to na mě hodně silně a statečně! Představuji si milující matku, které není jedno co dětěm manžel říká, nebo jim nadává? Máte svůj jiný názor. Přemýšlím zda to tak bylo s manželem vždy, nebo je vždy? Napadá mě, že možná ne. Jak se to tedy stalo, že je vůči vám kritický? Co to mezi vás vstoupilo? Jsou to jiná očekávání a představy ohledně výchovy, ohledně toho druhého? apod...Nevím co váš muž dělá, říká dětem. Vy píšete, že vás kritizuje. Kritizuje vás, nebo nějaké vaše chování..? Hodně se mě dotýká, pokud svůj nesouhlas nebo nějakou svoji náladu, problém apod., projevuje tím, že vás nazývá blbou krávou a i před dětmi. Tady přemýšlím co se to děje? Co jeho chování předchází... Nemohu vyčíst souvislosti, proto ty dohady...Co ho k tomu vede? Nechci ho zde obhajovat, protože mě by se to také nelíbilo a možná bych měla stejné obavy o kterých píšete. Ale na druhou stranu vám ho nechci ani zhazovat. Přemýšlím jen co se to tam mezi vámi děje, co to tam vstupuje mezi vás všechny? Jeho hněv? Jeho nesouhlas? Co tomu možná předchází? V čem, že se to dětí zastáváte...Má jiný názor na výchovu, nebo na ně křičí, kritizuje je stejně jako vás? To by totiž pro mne znamenalo odpovídat různě. Takto mohu jen usuzovat, přemýšlet a ono to vše může být úplně jinak. Proto mne hodně zajímalo i to dobré období. Co tam je, co není v tom špatném? Možná se tam děje spoustu dobrého i ve vztahu k vašemu muži, jeho vztahu k vám, možná tam nekritizuje, možná je jeho vztah jiný i k dětem a jak je to možné, jak se to tam děje? Opravdu si velmi vážím toho, že píšete. Jsem také matka. A není mi jedno v jakém prostředí moje dítě vyrůstá a proto je mi sympatické, že to chcete řešit. A už to děláte!
Přemýšlím o vaší vyčerpanosti. Co vše leží na vašich bedrech. Co vše musíte zvládát. Z čeho všeho jste asi vyčerpaná, kromě toho co píšete. Věřím, že to co píšete je už samo o sobě vyčerpávající. Pak se nedivím tomu, že nemůžete spát...že máte sny, že nemůžete dýchat, zastaví se srdce....To jsou sny? Nebo to se děje? Hůře se dýchá? Strach, že se zastaví srdce?...A proto nespíte? Z praxe mám zkušenosti, že se někdy lidem hůře spává pokud jsou přetíženi. Nebo se jim objevují nějaké tělesné potíže únava, dušnost např. Po tom co zvládli větší stress....Asi i zde bych vás potřebovala poprosit abyste mi více popsala vaši situaci. Proto mám pocit, že by bylo dobré jít za psychologem . Mohla byste mu říct mnohem více i o nespavosti, snech. Měla byste tam mnohem více prostoru vše říct a mohli byste tam přijít k řešení, které hledáte. Také by mne zajímalo komu všemu se ve svém okolí můžete svěřit. Z vašich blízkých, přátel...Pokud takoví lidé jsou, vědí o tom co vás trápí? Co oni na to říkájí? Říkají něco co bý vám pomohlo a přišlo užitečné?
Také přemýšlím kolik prostoru máte sama pro sebe? Pro své zájmy, koníčky, odpočinek a jaké k tomu máte možnosti, např...hlídání dětí (nevím kolik jim je let)... Připadalo by mi hodně důležité promluvit si s manželem. Možná, že v těch dobrých obdobích už jste spolu mluvili na něco přišli, jen se to nedaří držet. A nebo jste to nezmiňovali vůbec. Možná kdyby věděl jak vám je, trápilo by ho to a pracoval by na svém jíném přístupu k vám a dětem. Přála bych vám abyste mohli případně spolu k psychologovi a vy tam mohla najít znovu klid ve vztahu a cokoli co hledáte a potřebujete.
Přemýšlela jsem i co by se takového muselo stát aby se manžel choval jak si představujete abyste cítila klid. Kdy stojíte při sobě a zhodnete se a v čem si rozumíte. Možná co vše už je ve vašem životě , vztahu, rodině dobře a funguje bez ohledu na kdyby a co by...tak jak se na to ptám...Možná už se toho spoustu fungujícího děje.

Kontakty na psychology, psychoterapeuty určitě najdete na internetu, na známém lékaři. Podle vašeho místa bydliště.
Kdykoli můžete napsat opět také nám!
Držím vám pěsti a myslím na vás ať je lépe!
Michaela Klímová
Psychologické poradenství : partnerské problémy : partnerské vztahy; odcizení partnerů; nevěra; obtíže v komunikaci
18.12.2015 10:59 - zobrazit dotaz
Moje žena má milence.Jsme spolu skoro 30 let,máme tři dospělé syny.Náš vztah sklouzl do stereotypu.Zamilovala se do muzikanta se kterým zpívá na různých oslavách,takže víkendové večery tráví s ním.Občas si s ním zajde na kafe.Je jí s ním dobře,mají si stále co říci.On jí dává nové podněty a radost ze života.Já jsem se choval jako mamlas a byl jsem spokojený se životem.Když jsem viděl, že oba,když jsou spolu,září jak vánoční stromečky,zeptal jsem se, ona nezapírala.
My už si po těch letech toho nemáme moc co říci. Nikdy jsme nebyli mnohomluví.Mě má prý ráda a rozvádět se nechce, ale jeho miluje. Nechce se rozhodovat mezi námi dvěma.Svoje přání a touhy jsme ji nedokázali vysvětlit a naslouchat jim. Zkrátka-mluvili ,ale neposlouchali.
Já jsem se dopracoval k prozření a teprve teď jsem uviděl co všechno jsem (jsme) dělal/li špatně.Znovu jsem se do své ženy zamiloval a dávám jí to najevo tím,že se měním.Snažím se jí naslouchat.Myslím pořád na ni,nedokážu se v práci soustředit. Píšu jí sms. Těším se na ni. Já se taky rozvádět nechci.Chci aby byla šťastná a jsem ochoten jí vztah s milencem tolerovat. Klidně budu jezdit na dovolenou ve třech.Budu se s ním o ni dělit, jen když se na mě usměje, pohladí mě,nebo něco pěkného řekne.Trápíme se oba.Sex nám funguje. Mě má ráda, ale miluje jeho. Moje city jsou jako na houpačce. Co dělat?abych se nezbláznil.
Dobrý den,
moc vás zdravím a děkuji za důvěru se kterou nám píšete.
Věřím, že teď neprocházíte lehkým obdobím a proto chápu, že vaše city jsou jako na houpačce. Ptáte se co dělat abyste se nezbláznil. Já se zase chci zeptat co vše děláte, že svoji situaci takto zvládáte? Zřejmě už nějakou dobu o nevěře víte jak čtu z vašich řádků. Také píšete jak svoji ženu stále milujete, co jste si uvědomil, o čem jste mluvili a co měníte viz útržky z vět....dávám najevo, že se měním, snažím se naslouchat, uviděl jsem co jsme/ jsem dělal špatně....chci aby byla štastná, píšu ji sms, těším se na ni...Připadne mi, že pro záchranu vašeho vztahu děláte opravdu spoustu věcí. Kde asi pro to vše berete sílu? Zdá se mi to od vás moc hezké. Působí to na mě příjemně. Je pro mě obdivuhodné, jak jste vše hned nezahodil! Připadne mi, že za 30 let vztahu jste asi zažili i spoustu hezkých chvil, dělali toho taky spoustu dobře, už to, že jste vychovali tři dospělé syny není přece málo! Myslím, že co se týká výchovy dětí, ale i těch hodně let spolu, jste asi museli být dost často spojenci, komunikovat, vyjednávat, dělat rozhodnutí, kompromisy, plánovat, milovat se, jezdit na dovolené, cestovat, pracovat, starat se o domácnost, vychovávat děti, trávit s nimi čas, učit je, smát se s nimi i spolu, bavit se?.....A mnohem mnohem víc, co já ani nemohu vědět, ani se domýšlet. Proč to píšu. Myslím na to co vše vás dřív a možná ještě teď spojovalo (kromě sexu, který funguje a to mi taky nepřijde jen tak náhodou po 30 letech vztahu. Někomu po delším vztahu právě nefunguje třeba sex...)a spojuje. Co vám funguje? Co je mezi vámi ve vašem vztahu v souladu a v čem si stále rozumíte?
Proč jsem psala reakci na "zbláznění" přemýšlela jsem co asi teď všechno děláte abyste se "nezbláznil" jak píšete. Jak tuhle situaci zvládáte? Já si to představuji jako nelehkou situaci, bolestivou. Líbí se mi, jak k tomu přistupujete pro mě s takovou moudrostí. Zahodit, jak jsem psala výše, možná tolik toho prožitého společně. Také by mi to nešlo snadno. Naopak můžete hledat, co už jste v životě vše překonali a jak? Věřím, že jste museli zvládnout nějaké neshody, náročnější situace, nebo podobně náročné, nebo i méně náročné? Ale jak jste to společně dokázali? Jak jste jeden druhého podrželi v minulosti?
Jak teď držíte vy sám sebe? Nebo kdo vás drží? Nebo co? Je něco, co vás pořád baví, co máte rád? Jak zvládáte všední dny ještě jinak? Když jdete do práce, z práce, po práci, víkendy. Do detailu by mě to zajímalo...Jestli se někdy usmíváte, máte jasnější myšlenky, pocity...jak ony se ty pocity střídají? Jsou s někým lepší? S kým si povídáte? Co vaši přátelé, vaše koníčky? Co vaši synové, vědí o této situaci, pokud ano jak oni se na ni dívají, nebo co by asi řekli? Možná by každý z nich měl jiný pohled( ...teda pokud s dětmi podobné věci sdílíte, teď v dospělosti, možná ne, nevím...)...Chtěla bych nahlédnout do vašeho života a blíže mu porozumět. Abych vás mohla mnohem lépe chápat.
Co mi při čtení vašich řádků také pořád běží hlavou. Stále se mi tam nedaří vidět prostor pro vás! Čtu jen, že se nechcete rozvést a že chcete aby vaše žena byla šťastná. Že jste je viděl jak září spolu, na dovolenou pojedete ve 3, podělíte se o ni....já tomu rozumím...opravdu. Vybavuji si, že když já jsem měla v životě pocit, že něco ztrácím dělala jsem maximum abych to získala zpět. Myslím, že bych asi mluvila podobně jako vy. Ale když se na to mohu dívat takto z odstupem, tak přemýšlím jak dlouho bych byla ochotná, silná apod..tohle vše udržet, ustát....? A vlastně každý z nás 3? Jak by nám v tom bylo? Kam by to vedlo? A k čemu? Bylo by to k něčemu dobrému? Ke zlepšení situace? Vztahu? A hlavně takto mám možnost vidět jak možná "každý z nás" někdy pak snadno zapomene na sebe. Kde jste tam vy? Vaše touhy, sny, očekávání....kde je ten úsměv pro vás, pohlazení pro vás, pochopení vás? Co vlastně teď dělá vaše žena proto aby váš vztah dále fungoval když se také nechce rozvádět. Nechci ji zde stavět do pozice někoho špatného....vnímám to tak, že nevěra, vstoupila do vašeho vztahu. A nějak to oba ustáváte. Jak i vy píšete, trápíme se oba. Přesto přemýšlím jak tedy každý z vás utužujete váš vztah. Možná je brzy na takové kroky...možná zatím zvažujete, přemýšlíte, jak oba o tom přemýšlíte? U vás to vím, aspon částečně protože jste nám napsal. I vím jaké kroky děláte. Ale nevím jak to dál vidí vaše žena. Rozvádět se nechce, takže v mé fantazii se toho odehrává spoustu...stále vás má ráda jak píšete, funguje sex, co ještě třeba teď dělá jinak ve vztahu k vám?....
Na začátku jste zmínil stereotyp.....Že váš vztah skouzl do stereotypu. Přemýšlím jak by se z něj dalo vystoupit? Narušit ho? Jak asi často trávíte chvíle spolu a jakým způsobem? A co to třeba malinko pozměnit?...Podle toho co oba máte rádi a co vás baví?...Popustila bych asi uzdu své fantazii a pustila se směle do toho...pokud je to jen trochu možné.....
Nevím zda jste se spolu bavili o společné terapii, konzultacích u psychologa, psychoterapeuta. Mam zkušenost, že někdy se tam lidé více slyší. I co si řekli doma hodněkrát jakoby najednou u terapueta slyšeli poprvé... Tam budete mít čas jen pro sebe, v bezpečném prostředí s další osobou možnost zvažovat jak dál v této situaci aby bylo oběma dobře. Nebo tam můžete jít zatím sám. Nevím jak a zda vůbec jste se o tom s ženou bavili. Přemýšleli o této variantě. Kontakty pro váš region se dají najít na známém lékaři. Nebo na jiném intern. vyhledávači. Možná se, ale rozhodnete překonat to sami, tak jak jste třeba dokázali překonat už dřív jiné situace.
Držím vám pěsti ať opět pocítíte klid a váš vztah se zase dostane do rovnováhy!
Můžete také kdykoli napsat opět nám!
Přeji i přesto krásné svátky a co nejklidnější nový rok, jak jen je to možné!
Michaela Klímová
Psychologické poradenství : partnerské problémy : partnerské vztahy; obtíže v komunikaci; agresivita partnera; vyčerpání
27.10.2015 11:40 - zobrazit dotaz
Dobrý den můj přítel neustále mě nadává jak dělám vše špatně,chodí po mě a pořád po mě uklízí i když jsem uklidila.Když uvařím nedá se to jíst,když neuvařím je to taky špatně.Nachystám svačinu nedá se jíst a když ju nenachystám tak mě bombarduje sms.Musela jsem jít ted do insolvence pořád spolehal že ja vše budu platit nestará se ani moc o syna,syn je z něho na nervy,občas se napije a pak dělá hrozný zle. Syn ho pořád hlídá aby napil a když náhodou nepřijede jak má tak začne že musíme jed pryč že bude zase zle. Mě už to hrozně ubijí.Nedá se s ním už normálně mluvit vše je má chyba.Už se mě někdy ani nechce žít.Nikdy mě snad v ničem nepodržel a nebo to bylo jen jeden den a pak mě to vše vyčetl.já nevím už co mám dělat.Děkuji.
Dobrý den,
moc vás zdravím a jsem ráda, že jste se na nás obrátila. Děkujeme za důvěru se kterou se na nás obracíte ve vaší tíživé životní situaci.
Musím vám napsat, že se mi nebude snadno odpovídat, protože z vašeho dotazu mohu vyčíst zároveň více věcí co vás trápí, hlavně se odvíjejících od chování vašeho přítele. Ale na druhou stranu vím velmi málo o celkové vaší situaci. Vašem jiném rodiném zázemí, např. zda máte ještě matku, otce, sourozence, jak s nimi vycházíte, dále pak nevím nic o vašich přátelích. Možná už jste se na víc míst obracela o radu...nevím.
Ale přesto všechno se pokusím na váš dotaz odpovědět podle vašich řádků, podle toho co mám k dispozici.

Vůbec se vám nedivím, že vás přítelovo chování ubíjí. Věřím, že k všem jiným všedním povinnostem a při péči o syna je to, co jste výše vyjmenovala, docela zátěž. Pro mě by byla. Také by mne hodně stresovalo, že tuhle situaci vnímá moje dítě a to přesně tak jak popisujete. Asi bych v sobě cítila směsici pocitů, vztek, zlost, smutek, pláč i někdy nechuť žít, kterou vy zmiňujete. A myslím, že by to bylo a je na místě. Vím velmi málo, proto jsem se hned zamýšlela jak jsem psala, nad vašimi spojenci v okolí. Pokud je máte zajímalo by mě, jak oni vidí vaši situaci, co si o ní myslí, jak oni mohou pomoci? Jestli vůbec o tom vědí a co vše už jste možná zkoušela? Také, ale nevím jak dlouho jste s přítelem, jak dlouho tato situace trvá. Přijdete mi hodně silná, že dosud zvládáte tyhle přítelovi výpady vůči vám. Jeho kontrolování, nadávání, bombardování sms, občasné pití...Přemýšlím jak tohle vše dosud zvládáte? Do toho zmiňujete finanční potíže. Chápu vás, že je těžké se rozhodnout jak dál. Já bych asi přemýšlela, nevěděla... odejít, neodejít, jak to vše zvládnout právě s ohledem na dítě, ale i na sebe. Přemýšlím kde je vašem životě prostor pro radost, pro to co máte ráda, pro hezké společné chvíle. Podle toho co čtu se dokážete o vše postarat sama. Tedy finance, domácnost, syn....Asi by mne zajímalo co váš syn na to? Co on by chtěl? Ani netuším kolik je mu let... Možná by bylo zajímavé vědět, co by si asi myslel nebo říkal váš přítel kdyby si on četl vaše řádky? Co myslíte, jak by to na něj působilo? Kdyby věděl jak vás jeho chování oba trápí. Přemýšlím jestli v minulosti býval jiný...? Napadá mě, že zřejmě ano, že nějak naplnil vaše očekavání, představy proč jste ho měla nebo máte stále ráda. Možná i teď jsou chvíle kdy se chová jinak? Jsou chvíle kdy to u vás funguje jinak, lépe, dobře? Třeba když se nenapije? Jsou dny nebo nějaké hodiny ze dne kdy vás nekontroluje, nenadává apod? A pokud ano, co tedy dělá jiného místo toho? Co děláte vy? Jak pak takové vaše dny vypadají a jak si to vysvětluejte, že je jiný? Jsou chvíle kdy se o syna zajímá a stará?...Co vlastně on celý den dělá? Chodí tedy do práce? Nebo je nezaměstnaný? Je u něj nebo ve vašem vztahu něco dobře, co funguje? Ptám se na to, protože mi v hlavě leží, zda vám ještě stojí za to váš vztah nějak zachránit. Např. navštívit manželskou a rodinou poradnu, pokud by i váš přítel chtěl. Nebo kam byste mohla jít nejdříve sama. Přijde mi, že tam budete mít více prostoru pro řešení tohoto problému. Přemýšlím nad tím zda se vůbec cítíte bezpečně a zda se cítí váš syn bezpečně? Možná mohu znít pesimisticky a kontrolně, ale mám pocit, že z toho co můžu číst si oba bezpečí zasloužíte. Zároveň klid a pohodu. A to jde těžko pokud někdo z rodiny má nějaký problém. Což zřejmě váš přítel má. Pokud se vám někdy nechce žít tak čeho se to chcete smrtí zbavit? Jak si to vysvětlujete, že se vám nechce žít? Co by vám smrt přinesla? Klid?...nevím jen přemýšlím. Možná se vám v odpovědích na tyto otázky ukáže co vlastně chcete a uvědomíte si jak se chcete rozhodnout dál. Ale smrt je samozřejmě až to poslední a definitivní řešení. Předtím je spousta jiných možností na koho se obrátit (což jste udělala a to je dobře!) a jak zase vrátit život "do normálu". Možná když bych vás za rok potkala spokojenou a klidnou a už byste tohle neřešila, co bych viděla? Co byste mi říkala, co byste sem psala, kdo by byl s vámi? Co by říkal a dělal váš syn, co váš přítel?..Možná se vám při těchto otázkách také může ukázat odpověď co si přejete a chcete. A dle toho se třeba rozhodnete co dál...
Mohu jen napsat co bych dělala asi já a co bych teď doporučovala, podle toho co jsem četla. Za sebe bych chtěla cítit bezpečí a zajistila bych si ho. Pokud bych se cítila sama, neveděla jak dál a nikdo z okolí by nemohl pomoci. Obrátila bych se např. v nočních hodinách na krizové centrum Bohunice Brno...nonstop linka...532232078, nebo Spondea centrum - nonstop linka - 739078078, Persefona http://www.persefona.cz/, 737834345, Prostudovala bych psychology, psychoterapeuty a organizace ve vašem regionu. Na známém lékaři nebo na googlu lze nalézt kontakty. Ale i na těchto tel. linkách vás nasměrují dál. Měla bych připravené sbalené základní věci pro sebe i syna. Měla bych pořád při ruce telefon i v noci. Ať vím, že mohu volat PČR nebo komukoli kdo může co nejdříve přijet, s kým mohu mluvit. Ale to už by bylo opravdu krizové opatření v nejkrizovějších chvílích.
Myslím, že na to opravdu nemusíte být sama a tím, že jste napsala nám, už mám pocit, že s tím nechcete sama zůstávat. Toho si vážím, že se o sebe dokážete postarat! Možná to moc dramatizuji, ale za sebe vám potřebuji odpovědět takto a dát vám nabídku více možností ať už k zamyšlení nebo kontakty kam se lze ještě obrátit. Pro případ kdyby byl přítel napitý, nadával by apod. Přijde mi totiž, že tak jak je to náročné pro vás tak je to zřejmě náročné i pro vašeho syna. Který, jak píšete, hlídá aby nepil a chce odcházet pokud dlouho nejde.... Myslím, že tohle by se vám oběma dít nemělo. Vy, ale víte o celkové vaší situaci více než já. Možná vám bude stačit, to že jste nám napsala, nebo navštívit psychologa, psychoterapeuta, kde můžete sama nebo společně vaši situaci řešit také bezpečně a nebude třeba nějaké jiné či další radikální řešení či rozhodnutí. Moc bych vám to přála, všem třem!
Přeji ať vše dobře dopadne!
Kdykoli se na nás můžete opět obrátit!
S pozdravem!
Michaela Klímová

Jdi na stranu << předchozí     následující >>

Server InternetPoradna provozuje občanské sdružení InternetPoradna.cz.
ISSN 1801-5190 © InternetPoradna.cz, 2001-2013.
Licence Creative Commons
InternetPoradna.cz, jejímž autorem je InternetPoradna.cz, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Unported .