SLUCHOVÉ POSTIŽENÍ
TĚLESNÉ POSTIŽENÍ
MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ
DROGY A ZÁVISLOSTI
OBČANSKÉ PORADENSTVÍ
DUCHOVNÍ PORADENSTVÍ
PSYCHOL.PORADENSTVÍ
E-LINKA DŮVĚRY
MENŠINY A CIZINCI
ZAMĚSTNANOST

Naši partneři

Odpovědi poradce Klímová Michaela, Bc., DiS.

Psychologické poradenství : ostatní : partnerské vztahy; obtíže v komunikaci; rozchod; náročné životní období
06.12.2016 12:50 - zobrazit dotaz
Dobrý den,
pro začátek, je mi jasné, že podobné dotazy budou hodně časté, bohužel i tak, řešení své situace v současné době nevidím.

Důvodem mého dotazu je, že se se mnou během letošního roku rozešly již 2 přítelkyně, což mě dost zasáhlo a popravdě, nevidím motivaci jakkoliv pokračovat, uvažoval jsem již o různých věcech, včetně sebevraždy.

Mimo samotných rozchodů mě velmi mrzí to, že neznám jejich důvod, obě slečny se rozešly dosti neočekávaně s vágním zdůvodněním jako "nerozumíme si" a "pohádali jsme se" doprovázeným několika důvody, které byly, alespoň podle mě, pro rozchod zcela nepodstatné ("jsi nepořádný").

Ale od začátku... S první z nich jsem se seznámil před více než třemi lety, v létě po prvním ročníku VŠ. Zhruba 2 měsíce nato jsem začal mít dost velkou smůlu, zemřeli mi 2 blízcí příbuzní a dostal jsem mononukleózu, po které jsem měl problémy vleklé zdravotní problémy a hrozilo mi selhání ledvin. K tomu se přidaly problémy s vysokým tlakem a snaha i přes tyto potíže dodělat ročník bez prodlužování a pracovat v oboru. Těsně před vypuknutím zdrav. potíží jsem totiž získal své první místo programátora a následně se posunul se do mezinárodní firmy a odtud, po ukončení bakalářského studia, do výzkumného centra na naší univerzitě.

Když se podívám zpětně, v tomto období jsem se stal extrémně vystresovaným, sebelítostivým a pesimistickým člověkem, což byla velká změna oproti mému předchozímu chování. Tehdejší přítelkyni to vadilo, ale "poslední kapkou" byl až začátek magisterského studia, kdy jsem změnil obor a byl opět ve stresu. Přidala se k němu i špatná nálada z faktu, že jsem výrazně zhubl, zatímco dříve jsem aktivně posiloval a, ačkoliv to zní povrchně, na svou postavu jsem byl velmi hrdý (chtěl jsem začít závodit v kulturistice).

Přidaly se hádky s tehdejší přítelkyní, které jsem s tím vším evidentně "lezl na nervy" a během zkouškového období se se mnou rozešla se zdůvodněním, že ji omezuji a někdy jí připadám příliš panovačný.

Asi za měsíc jsem začal chodit s jinou slečnou, se kterou jsem s seznámil v průběhu tohoto prvního semestru na novém oboru. Byla naprosto skvělá a přišlo mi, že to byl nejlepší vztah, jaký jsem do té doby zažil. Dokončil jsem další semestr a pomohl jí dokončit diplomovou práci. Začátkem léta nám oběma vypršely smlouvy na ubytování, tak jsme se rozhodli bydlet spolu.

Někdy v tomto období u ní propukly dost vážné zdravotní potíže, kdy měla prudké bolesti a několik lékařů řeklo, že se prakticky dají jen zmírnit a následkem bude neplodnost. Naštěstí se nám podařilo najít lékaře, který měl zkušenosti s operacemi v těchto případech a ta po cca 3 měsících také proběhla.

Před samotnou operací jsem absolvoval pohovor na plný úvazek, abych nás dokázal finančně zabezpečit po dobu, kdy bude přítelkyně na nemocenské. Samotné období po operaci bylo dost těžké, denně jsem za ní chodil do nemocnice a vidět ji v takovém stavu mě opravdu deprimovalo, stejně tak, když byla potom více než měsíc doma, pořád unavená a v bolestech.

Nicméně, toto období jsme přečkali a vzápětí nastoupily problémy u mě, z plného úvazku při denním studiu jsem byl hodně vyčerpaný a abych stíhal plnit termíny, většinu dní jsem programoval/studoval do 2-3 hodin ráno. Přítelkyně chodila do práce brzy ráno a tak občas vznikaly rozepře ohledně toho, že nestíháme chodit kam chtěl jeden nebo druhý atd.

Stále jsem doufal, že se situace zlepší, pokusil jsem se doma méně připravovat a podařilo se mi i chodit domů dříve, takže jsme mohli být více spolu. Poslední cca 3 týdny ale začala být odtažitá, a vyčítala mi, že málo uklízím (to uznávám, starost "o domácnost" byla od začátku více na ní vzhledem k mému vytížení a následné únavě) a že si neustále stěžuji. Stěžování si jsem si uvědomoval, doufal jsem ale, jak jsem jí několikrát řekl, že to vymizí po ukončení tohoto semestru, kdy mám poslední zkoušky.

Bohužel, rozhodla se, že na nic takového nebude čekat a rozešla se se mnou tento týden.

Abych to tedy shrnul, jsem si vědom svých nedostatků - nevypadám zdaleka tak dobře jako dříve, jsem poslední dobou velmi nejistý, nervózní a pesimistický a mám častou potřebu o tom s někým mluvit. Myslím, že toto byly hlavní důvody obou rozchodů a jsem si stejně tak dobře vědom toho, že u dospělého muže s mým vzhledem (oholená hlava, vousy, kožená bunda atd., ostatní lidé obvykle říkají, že vypadám "jako motorkář") působí stěžování si dost trapně a rozhodně není tím, co od něj okolí očekává.

Abych to tedy shrnul - mám dojem, že kdykoliv se něco snažím řešit, rozsype se mi to pod rukama a jsem totálně neschopný "kripl" (bez nadsázky, přesně takto si připadám), o kterého prostě nemůže mít nikdo dlouhodobě zájem. I pokud by zájem byl, další vztahy dopadnou bez pochyby stejně (můj první, tříletý vztah ze střední školy skončil před maturitou taktéž rozchodem z její strany).


Myslíte, že mám ještě možnost vrátit se "do normálu" a být klidný, sebevědomý a seznámit se s někým novým? Zajímalo by mě také, jestli jde nějak zlepšit mé chování v náročných situacích. V posledních letech mám tendence mimo výše zmíněného chování k prudkému třesu rukou a nejsem takřka schopný jíst, takže pokaždé velmi zhubnu a už nejsem schopný se na původní váhu vrátit, jsem stále unavený atd. Jak jsem již uvedl na začátku, já ji bohužel nevidím.

Velmi Vám děkuji za veškeré rady a názory a omlouvám se za délku příspěvku.
Dobrý den,
děkuji, že nám píšete! Za vaši důvěru a otevřenost! Délka příspěvku je úplně v pořádku! Prostě toho potřebujete asi sdělit více. A je čeho, jak jsem si měla možnost přečíst. Při čtení vašeho dotazu mnou probíhaly různé pocity a různé myšlenky. Byl to i pocit, který někdy znám jak od sebe tak i od klientů se kterými spolupracuji. Vnímala jsem tam spoustu shonu, dělání spousty věcí dohromady. Kdy mám pocit, že to je na jednu osobu prostě moc. A pak přichází stress, únavy, zdravotní problémy. Nemohu říct, že je to s tím přímo spojené, ale já to třeba u sebe tak pozoruji a stejně tak mi to sdělilo i více klientů, když začali sledovat své dobré a „špatné dny“. Jak oni vlastně nakládají se svojí energií. Vůbec se vám, ale nedivím. Vlastně to mohu pozorovat u více lidí když se na chvíli zastavím. A vidím to už i v MŠ kam rodiče běží, za sebou „vláčí“ dítě, aby byly včas v MŠ a pak v práci (také jsem někdy mezi nimi). Když jsem četla váš dopis tak jsem si říkala. Co nás k tomu asi tak vede, nejistoty, snaha o zabezpečení rodiny, svých blízkých, také svůj profesní rozvoj?... A tak nějak málo jsem tam viděla zastavení se, péči o sebe, jak duchovní tak tělesnou. Zpomalení. Jen takové mé zamyšlení. Děkuji za pochopení. Třeba i to vám bude k užitku.
Ale ve vašem příbehu, který mám tu možnost číst je to ještě jinak.Mám pocit, že za posledních pár let, jste prožil docela „krizové situace“. Rozchody s přítelkyněmi, vaše onemocnění, ztrátu dvou blízkých osob, nemoc své přítelkyně se kterou jste měli báječný vztah, změnu oboru. Přestěhování se (to je přeci taky změna a nese sebou asi ještě více zodpovědnosti, která zase přináší další změny ve vztahu). Po tom všem se nedivím, že jste neviděl cestu ven, řešení( psal jste myslím zrovna v tom krizovém období, v týdnu rozchodu). V takových chvílích těžko vidíme dál, do budoucnosti. Možná od té doby co jste psal se už něco málo posunulo dál k lepšímu, aspoň trochu...?
Chápu i ty černé myšlenky o sebevraždě. Přesto bych vás za sebe chtěla poprosit. Nedělejte unáhlená rozhodnutí, zvlášť ve stavech kdy se necítíte dobře! Znám z praxe, že když se trochu vyčká až se trochu uleví, už můžeme vidět situaci jasněji. Pocítit úlevu a jsou tu lidé, kteří s tím mohou pomoci. Už vaše napsání nám. Někdo z vašeho okolí komu důvěřujete. Psycholog, psychoterapeut? Vždy je možné ještě vyžkoušet jiná řešení. Zvlášť když jste už dokázal projít tolika životními zkušenostmi. Představuji si, že to vyžadovalo nějakou vaši sílu, naději, důvěru? Cokoli? Co vás drželo!
Když se ještě vrátím o pár řádků zpět, čtu, že jste také přišel o nějaký pro vás zřejmě důležitý koníček, cíl? Chtěl jste závodit v kulturistice?....To přece také člověka zamrzí. Takže jste toho zažil opravdu více! O to víc mě zajímá jak jste to dokázal zvládat?....
K vašemu shrnutí.....kdykoli se o něco snažím......Mně to tak z toho co jsem četla nepřipadá. Četla jsem tam více věcí, které se vám podařily zvládnout. Studovat, mít práci v oboru, dokončit VŠ, zvládnout ztrátu blízkých osob, podporovat svoji přítelkyni když byla nemocná a přitom pracovat. Také čtu, že nějak dokážete uznat a vnímat, slyšet co druhý říká. Píšete, jsem si vědom, že jsem v domácnosti moc nepomáhal. Ale tím nechci nijak podceňovat a zhazovat pocit, prožitek, že si můžete připadat tak jak zmiňujete. Jen jsem vám chtěla sdělit co jsem ve vašem dopise, dotazu četla já. Možná když si ho zpětně přečte uvidíte tam i to co se vám podařilo. Koho jste podržel. Kdo naopak nepodržel vás? Také přemýšlím, kde berete jistotu, že další vztahy dopadnou stejně. Možná rozchody můžou mít podobnost v tom, že je ukončily ženy. Ale přemýšlím jestli to znamená, že takto skončí i další vztah. Přemýšlím, že možná to co ve vztahu mohlo scházet, nebo stát v cestě, byla možnost promluvit si, ujasnit si určité dohody, kdo, co, kdy, kde, jak a s kým bude dělat. Jaká jsou vaše vzájemná očekávání od vztahu, soužití? V čem si pomůžete apod... Píšete i, že jste se snažil, chodil domu dříve...Hledal jste řešení ať je vám spolu dobře. A vaše přítelkyně možná zvolily nějaké rychlé řešení, ukončení, než řešení situace jinak. Také si říkám, že se stále vyvíjeme. Vy už teď máte nějaké zkušenosti za sebou. Jste asi jinde než když byla maturita, než když bylo studium na VŠ a proto nový vztah může být také uplně jiný. Chápu to, že píšete, že si potřebujete popovídat o tom co vás tíží, trápí. A říct to těm nejbližším. Tedy řící to své přítelkyni mi přijde dobrý nápad. Otázka je jak to, že to neunesla nebo jestli tohle byl vždy ten důvod?...A pokud ano co to pro vás znamená? Přemýšlím vlastně jaká by vaše přítelkyně měla být. Jaká, abyste s ní chtěl strávit život, mít děti?....Za mě neočekávám od vašeho vzhledu, který popisujete, to že byste neměl být unavený, vystresovaný, nemocný, třeba i smutný a brečel. Myslím, že ten kdo to očekává má možná jiná měřítka podle čeho posuzuje to jaký má člověk být nebo nebýt. Já svému synovi klidně říkám at brečí když spadne i na veřejnosti, zatímco můj známý zase říká, at jeho syn nebrečí. Nevím co je lepší, horší. Vím, jen to, že já to tak chci. Já se v tomto cítím dobře. Takže jestli bude jednou vypadat jako motorkář bude mi jasné, že stejně tak bude bývat smutný, chtít s někým mluvit. A co bude očekávat okolí? To už bude asi problém okolí?.... Ne mého syna... Tím také mířím k tomu co vy chcete, co vy sám očekáváte od sebe, od druhých? V čem vám je dobře? S kým je vám dobře?....
Kdy je vám dobře, jste v klidu, bez stressu. Kdy můžete jíst? Kdy nehubnete? Jestli to někdy je?....Kam chcete směřovat....Možná to už dnes vidíte jasněji.... Pokud ne, také je to na místě. Věřím, že rozchod není snadný a je potřeba čas na zpracování této situace. Můžete žít každým dnem, jen tím dnem? Naplánovat si co je dnes priorita, na co mám sílu, co chci a musím udělat, co nemusím, co můžu udělat, mohl bych, co počká.
Na vaši otázku zda zase budete žít „normálně“ vám odpovím podle sebe. Já si myslím, že ano. Četla jsem, že jste se do normálu vrátil. Po rozchodu jste si našel do měsíce přítelkyni jak píšete. Psal jste, že to byl báječný vztah. Tak si představuji, že jste tam žil asi poklidněji. „Normálně“... A dokázal jste znovu takto žít. Přemýšlím, jestli tím chováním myslíte, potřebu si promluvit, vytíženost, únavu, práce a studium dohromady (myslím, že programování také není tak snadná práce)... Já za sebe vidím možnou cestu v tom, jak píši výše zacházet se svojí energií. Vědět co vše zvládnu, co vše chci zvládnout. Co je priorita, co počká, co nemusím ve svém životě mít vůbec. Co tam naopak velmi potřebuji a chci mít. Kde je nějaký relax a odpočinek? Ten v dotazu nečtu. Chápu vás, kolikrát se mi to také stává a začínám s tím zase od začátku. Postupně s ohledem i na sebe, odpočívat, dělat věci co mě těší, přináší relax. A pak mám sílu, trpělivost a klid pro sebe, ostatní i na práci.
Co se týká toho třesu rukou a hubnutí....Tady nějak neznám co tomu předchází, zda to souvisí se zdravotními problémy po mononukleoze o kterých jste psal. Jestli o tom ví váš lékař. Nejsem lékař. Tak přemýšlím zda je vyloučeno vše ze zdravotního hlediska. Možná vše nemusí být jen díky psychice. Možná by mě i zajímalo jak jste žil dříve. Jak jste zmiňoval dříve jsem takto vůbec nežil před problémy. Jaké to bylo, co jste tam dělal, s kým jste byl, co vaši přátelé? No a taky kdyby vám šlo si představit, že už jsou vaše problémy vyřešené a pryč. Co tam vidíte, kdybych vás potkala za rok, dva, nebo i dřív a vy mi řekl, co jsem psal už vůbec neřeším a žiju v klidu a normálně jak by to vypadalo? Co byste mi říkal? Co byste dělal? Apod......Možná by byla odpověď i pro vás překvapivě zajímavá...

Veřím, že takovým průvodcem a partnerem by pro vás mohl být psychoterapuet, psycholog. Tam byste měl prostor s ním o tom co vás trápí mluvit a hledat cestu k řešení! Kontakty z vašeho regionu můžete najít na známém lékaři.
Držím vám moc pěsti!
Kdykoli můžete napsat i nám!
Michaela Klímová



Psychologické poradenství : duševní problémy : problémy v zaměstnání; strach
29.07.2016 10:29 - zobrazit dotaz
nereknu, z jakeho jsem regionu, protoze se bojim, ze by nekdo z prace prisel na to, ze jsem to ja.
Dobry den, rada bych se zeptala. Po dokonceni skoly rok pracuji v jedne firme. Mam celkem zodpovednost, zadavam objednavky za hodne penez mesicne, hlidam jak se vyrabi atd., financne dostatecne neohodnocenou, ale to by mi zas tak nevadilo, ziji s matkou a se svym pritelem, problem je v tom, ze jsem z te prace strasne na nervy. Nemivam napriklad sebevrazedne sklony, ale dost casto se u me projevuji vybuchy zlosti, ale to ne v praci, ale az doma po praci. V praci si nic nedovolim nekomu rict kdyz mi krvidi, kazdy se tam po me vozi, ta prace je hrozna, lide se zakladnim vzdelanim tam delaji vedouci, chodi na me stekat do kancelare, delaji vylozene naschvaly. Par spriznenych dusi bych tam nasla, ale nikdo se me nezastane, kazdy se boji o to svoje mistecko. Jsem nepravem sikanovana za veci, za ktere nejsem ani zodpovedna. Reditel dela, ze nic nevidi. Nikdo si nevazi práce, kterou delam, jenom se porad hledaji chyby. Když jsem se zabehla v praci a chyby jsem prestala delat, tak proste naschval ty lidi ostatní lzou a delaji boudy. Například si z firmy A poslou objednavku na něco, a chteji to do 2 dnu. Nastane problém ve vyrobe, vyroba dilu zabere vic casu, a dotycna osoba si vymysli, ze uz si o to pisou a ze když jim to nedodáme, zastavi ta firma vyrobni linku a ja to budu platit, pak se podivam na mail te osoby a vidim, ze se třeba jen ptali kdy to bude a ze když dodáme o den dyl, ze to nevadi. Ale ta osoba ma desnou radost z toho, ze vidi, ze jste z toho na nervy. A takovyma lidma se to tam jen mnozi. Jsem z toho tak vydeptana, ze se bojim i dat vypoved. Nikdo me neposloucha, doma mi rikaji, ze vsude je to stejne. Ja si ale myslim, ze neni. Problemy se spankem nemam, ale nekdy mam stavy, ze me rozcili prkotina a proste jak v sobe musim porad dusit ty krivdy ktere kazdy den zazivam, jsem toxicka na sve okoli, prisla jsem skoro o vsechny pratele. Jsem presvedcena, ze za to muze ta prace. Nedokazu ani moc popsat, jak se citim, ale nikdo me neposloucha, vsichni me odrazuji od toho, ze je to ve firme hrozne. Ja ale nemuzu pracovat v takovem prostredi, kazdou minutu tam jsem porad ve strehu a ve straslivem stresu co se zas kde podela, kdo me zas prijde servat, kdyz mi zazvoni telefon, polije me uplna hruza co se zas stalo. Nevim jestli jsem si to uz neudelala sama v hlave, ale mam i pocit, ze lidi jdou proti me, ve vsem vidim neco co je mirene primo na moji osobu, protože proste je. Beru si to vazne osobne, vzhledem k tomu, ze se povazuji za relativne inteligentniho cloveka, navic mam vzdelani, coz se o lidech, kteri tam sice pracuji 20 let, ale maji jen zakladku a delaji tam nekomu vedouci, rict neda. Problem je v tom, ze me tihle tupci vedouci nedelaji, ale chovaji se tak. A ja se nemam jak branit. Nikdo ve firme neresi ze ja mam pravdu a ze ja za ty veci nemuzu. Proste na me intrikuji a vybiji si na me asi svoje komplexy. Je mi 23, cely zivot mam pred sebou, muzu si kupovat veci, co oni ne, protoze nemam deti, jsem chytrejsi nez oni. Oni proste mi tohle zavidi, a tak se rozhodli, ze me znici. Nebo je to jen nejaka porucha v moji hlave? Pritel takove problemy v praci nema. Moje mama mi neveri, ze si to moc beru, ze si ty intriky vymyslim blablabla. Kazdy tam kazdeho pomlouva jeden den, druhy den jsou nejlepsi kamaradi. Napriklad jsem mela anginu, po tydnu jsem se vratila do prace a mesic se mnou nikdo nemluvil. Jen jsem zaslechla, ze jsem simulantka, ze se mi nechce delat atd. A jak me pomlouvali, kdyz mi to pak jedna zenska rikala, zvedl se mi zaludek. Nechapu jak vubec nekdo muze vymyslet takove zvasty a ti primitivove tomu jeste veri. Ja jsem na vsechny mila, s nikym jsem za celou dobu nevyvolala konflikt, nepomolouvam, praci beru seriozne, pro me to neni stredni skola. Za ten rok a pul jsem byla nemocna jednou. Pokud si napriklad v patek vezmu dovolenou, abych si prodlouzila vikend, mam na to dle zakona pravo, mam nevyčerpanou dovolenou, pokud mi to reditel dovoli, nechapu, proc, kdyz mam svoji praci hotovou, za to hned od ostatnich musim dostavat dalsich 14 dni sodu. Oni si taky berou dovolenou, ale ani si svoji praci do predu neudelaji, a ja to pak za ne musim delat. To je ale podle tamnejsich pravidel nejspis v poradku. Driv jsem zadne takove problemy ve svem okoli nemela, jak na stredni tak na vysoke skole, s kym jsem chtela, tak jsem vysla, a s kym ne tak jsem proste ignorovala. Vazne mam pocit, ze me neprijali pro to, abych delala tu praci co delam, ale aby se po me mohli vozit a sikanovat me. K nekomu, kdo by byl stejne stary jako zbytek kolektivu (35 a vice) by si to nedovolili. Nejvetsi pocity uzkosti mam z toho, ze od lidi, kteri me znaji se vazne zadne podpory nedockam, kdyz mi vlastni matka rekne, ze si vymyslim. Kdyz rknu, ze pujdu pracovat jinam, rve na me a kam jako, vzdyt nemas ani ridicak a co chces kde delat. Je jak pominuta, nechapu o co ji jde. Obcas prijdu z prace a histericky rvu doma do polstare. Pokdu je normalni zit takhle cely zivot ve stresu, bud se brzo na dobro zblaznim nebo si neco udelam. Tohle se proste neda snaset cely zivot! NENI TO NORMALNI. Doufam, ze alespon u vas najdu nejakou podporu. Cim dal casteji totiz premyslim, ze bych si zasla k nejakemu doktorovi, ale zase se bojim si vzit treba jen volno na to a odjet nekam, navic ani nevim jak se to dela. Kde se da objednat. A k obvodnimu jit nemuzu, vim ze existuje neco jako doktorske tajemstvi, ale tady je to mala vesnice o 2000 obyvatelích, takze by se to stejne hned rozkrilo, ze jsem blazen a kdo vi co. Nejlepe je mi proste doma s pritelem a s matkou, obcas rada vyrazim do mesta a koupim si neco hezkeho na sebe, ale v bezpeci se citim jen doma. Nekdy jsem si treba rikala, ze bych jela sama do mesta a neco si koupila a najednou me popadl takovy strach, ze jsem to nedokazala a jak jsem se bala nekam jet, ani nevim ceho jsem se bala, ale nejela jsem. Kdyz si ted na to zpetne vzpomenu a pisu to, mam zas ten pocit strasneho strachu. Ale nedokazu to identifikovat. Necitim se moc dobre nekde, kde je hodne lidi, mam strach ze se na me budou divat a smat se mi, ale pak si vlastne rikam, ze nemaji duvod, ale stejne z toho ten strach mam. Nekdy se bojim jet autem, ze se vybourame. Ridicak nemam, ani nikdy nechci. Bezpecne se citim jen ve vlaku. Mam dve kocky, kdyz si chovam kocku, citim se lip. Kdyz si vybarvuji antistresove omalovanky nekdy to pomuze trosku, ale nekdy rozlamu vzteky pastelky. Pritele nekdy biju kdyz mam histericky zachvat proste do nej busim pestmi a brecim ze nechci jit do prace. On je hodny, tak se me snazi uklidnit. Jak si to ted ctu mam i strach to odeslat, aby nekdo v praci to nenasel na internetu a nezjistil ze jsem to psala ja a jeste se mi tam nesmali kvuli tomu co pisu nebo me nesikanovali jeste vic. Dnes jsem v praci mluvila s jednou spriznenou dusi o tom ze chci odejit, a ona mela uplne stejne reci jako mama, jako ze to musim vydrzet. MUSIM? Ji nikdo tak neublizuje, co o tom vi! Neumim se proste branit. Vlastne mi o nic nejde, kdyz by me vyhodili byla bych rada. Myslim, kdyz bych se nekomu postavila a oni me za to vyhodili. Ale pak bych nedostala podporu na uradu prace kdyz bych odesla na hodinu. A ja nechci hned dalsi den naskocit do nove prace, chci si alespon mesic odpocnout. Promyslet, co delat jineho. Bojim se i toho, ze kdyz reknu ze chci skoncit, budou me premlouvat a vymlouvat mi to, bojim se ze tomu natlaku podlehnua zustanu tam. Bojim se toho, kdyz by se mi podarilo dat vypoved, jit to pak podepsat, cekat na ten vystupni list, jit na urad prace, kde si budou hned myslet ze jsem lina a nechci pracovat. Ale ja proste potrebuji asi pomoct od nekoho nebo se sama vylecit mit chvili klidu pro sebe. Nekdy mam den, kdy jsem v pohode, jsem vesela, i odpoledne kdyz prijdu z prace. Nekdy je to ale hrozne. Myslim si ale, ze v praci nikdo nic nepoznal, ze nejsem v poradku. Jen rikaji, ze jsem nervak.. Nebo treba jsem v poradku a tohle je proste normalnia ve svete se to deje. Pak teda ale nevim, v jakem svete jsem doted zila. Kdyz si ctu co uz jsem napsala, chvilema pusobi ten dotaz celkem vyrovnane, chvilema zoufale. Takhle se proste meni moje nalada. Prosim o pomoc dekuji uz jsem z toho psani vysilena Ted jsem to rikala mame, ze vam pisu, a zas mela akorát keci, ze jsem prastena, ze všude je to stejny, ze co si jako myslim, ze se musim naucit to snášet, ale ona proste nechape, ze ja nejsem na svete od toho, aby si na me ostatní jen ulevovali a ja to trpěla.
Dobrý den,
moc vás zdravím! Po přečtení vašeho dopisu si moc vážím toho, že jste se na nás obrátila a nezůstala s tímto problémem sama. Z vašeho dotazu na mě vystupují různé emoce co zrejmě zažíváte, strach, zloba, možná určitá lítost, smutek, pocit křivdy, nejistota... A všechny mi přijdou úplně oprávněné a na místě!
Jak mohu číst nezažívate v práci snadné chvíle. Stejně tak z vašich slov čtu, že vás vaše okolí možná moc neslyší, nějak nerozumí tomu co prožíváte, možná neberou vaše trápení tak vážně, jak byste potřebovala?...Také čtu o blízkém člověku – mámě, která vás možná neslyší v tom, že se v práci cítite hrozně. U vašich blízkých mě však stejně tak napadá, že vám asi chtějí pomoci a může je trápit vás vidět nešťastnou, jen možná nevědí jak to udělat. Když jsem si četla co píšete, říkala jsem si jak jste to doposud v práci zvládala. Přece jen je to většina času vašeho dne a pokud se tam cítíte ve stresu, pod tlakem, „šikanovaná“, nedivím se pak těm projevům pláče, vzteku doma po práci, strachům někam jít, nejistotě a všemu dalšímu co popisujete. Na mě působíte hodně statečně a silně v tom, že tam stále pracujete při takovém nátlaku! Věřím, že takový stress opravdu může na vás doléhat v těchto různých podobách. Nemyslím si to stejné, co slyšíte od ostatních: „Musíš to vydržet, jinde to nebude lepší apod.“ Souhlasím s vámi, že máte celý život před sebou! Také se mi líbí jak se ptáte sama sebe „musím?“ Také mě zaujalo, jak sama přemýšlíte (a vlastně to víte) o tom co chcete, co potřebujete. Jak píšete, chvíli mít klid, odpočinout si, promyslet co dál. Co ještě dalšího byste vlastně potřebovala udělat aby bylo líp? Co byste také potřebovala slyšet, vidět, dělat vaše blízké abyste se cítitla podpořená? Ani si nedokáži představit, že by bylo možné nastoupit hned do další práce. Potřebovala bych také prostor pro odpočinek a promyšlení jak dál. Vrátit se do klidu. Abych mohla jasněji a jinak vidět svět, možná tak jako před tím? Jak na střední a vyskové škole. Psala jste, že dosud jste takové problémy neměla. Přemítám si v hlavě jak ještě práce jinak, kromě toho co píšete ovlivňuje váš život? A jáké má na něj dopady? A také přemýšlím jak vám je, když v práci nejste. Napřiklad o víkendech. Jak se asi cítíte a co děláte. Závoreň mě zajímají i dny o kterých se zmiňujete, že jsou dobré, jste veselá i když přijdete z práce...čím se liší tyto dny od těch hrozných? Co se tam děje? Možná je důležitý každý detail...S kým se ten den bavíte, jaké je počasí? Na co myslíte? Co se děje v práci? Co děláte? Co je v těchto dnech takového nebo není, co je v těch hrozných dnech a naopak?..Také čtu, že se cítíte bezpečně s přítelem. Co přítel říká, dělá, jak on vás dokáže zklidnit? Jaký má on na tohle názor? Také zmiňujete bezpečí doma i s matkou? Přestože vám možná nerozumí ohledně práce, nebo neví jak porozumět tomu co se děje v práci, přesto je vám s ní dobře? Co je to za chvíle kdy je vám s ní dobře? Co spolu děláte? Co si povídáte? Jaký je váš vztah v té chvíli a kdy u ní nacházíte porozumění? Zmiňujete i bezpečí doma oproti venku, a bezpečí ve vlaku. Co dělá tato místá pro vás tak bezpečná? A jsem moc ráda, že taková místa jsou! Také mě zaujalo jak dokážete pracovat na svém klidu. Máte antistresové omalovánky, chodíte si nakupovat něco hezkého na sebe, také si pochováte kočku a je vám líp, je ještě něco dalšího?... Tímto vším se nějak zmírnují strachy o kterých píšete? Nebo vztek? Smutek? Jak vy to takto sama dokážete? Hezky se mi četlo, jak si sama dokážete říci, nemají důvod se mi smát, přestože strach zůstane, nějak si to dokážete uvědomit, říci si něco takového. Přijde mi to, že pak strach nemusí mít úplně takovou šanci. Nebo to vidíte jinak? Když se vrátím k vaší práci. To co se vám tam děje mi nepřijde jako standard. Nemyslím si, že se to děje všude jak zaznívá od vašeho okolí, ve vašem dopise. Poměry o kterých píšete a chování kolegů se mi vůbec nezdájí profesionální a kolegiální. Naopak přijde mi to opravdu jako „šikana na pracovišti“. A je to nezákonné. Vycházím tedy jen z toho co si mám možnost přečíst v dotaze od vás. Přikládám vám odkaz na článek z právní poradny, kde se o této problematice dočtete. http://www.pravnilinka.cz/bezplatna-pravni-poradna-zdarma/sikana-na-pracovisti.html

Moc bych vám přála najít dostatečnou sílu pro to abyste udělala to co si přejete vy. I kdyby to měla být výpověď, která zaznívala, přestože se kolem tohoto rozhodnutí vyskytují obavy. Přemýšlím o výpovědi dohodou. Četla jsem, že s ředitelem se dalo domluvit. Možná i s ním a jedině s ním se půjde domluvit na dohodu pro vás oba nejpřijatelnější. Pokud se tedy takto rozhodnete. Odejít na hodinu, to že se někomu postavíte, si nějak neumím představit. Na hodinu se odchází ze zvlásť vážných důvodů, pokud jsem tedy pochopila správně jak jste to myslela. Ale chápu, že vás tyto obavy můžou přepadat a nedivím se. Však nátlaku čelíte již delší dobu. Asi bych ještě zvažovala co zapadá do vaší představy o životě, o tom mít klid, odpočinout si...časem se třeba dostaví chuť najít si jinou práci, kde budou panovat jiné, „normální, zákonné“ podmínky a budou tam kolegové s kolegiálním a profesionálním přístupem? Možná stojí za to zvážit, kdo vás v tom vašem případné rozhodnutí, které uděláte podpoří kromě přítele, kdo ještě?...Možná stojí za to zvážit co a kdo vám stojí za to? Také přemýšlím jak ještě dlouho vydržíte a chcete vydržet unášet tuhle situaci? Když se vrátím ještě k vašemu příteli, o kterém píšete, že je hodný, znovu jsem asi zvědavá, jak on vás tedy podporuje v této situaci a hlavně jak vám může pomoci dále. Hlavou mi běží, že když vás vidí jak se trápíte, že mu to asi není jedno a možná vás rád podpoří v různých rozhodnutích, ať už v odchodu nebo v tom jak zvládnout strach a obavy z případných rozhodnutí, a představ o důsledcích těchto rozhodnutí, které pro vás znamenají to co zmiňujete - řeči ostatních, co si budou myslet, finance, přemlouvání...
Já si nemyslím, že být na ÚP, znamená, že je někdo líný. Čtu, že potřebujete odpočinek a dostat se z tého situace. A líbí se mi jak o tom uvažujete. Je to pro mě známka toho, že se o sebe chcete postarat. O své zdraví, o svůj duševní klid. A to je přece hodně důležité a zodpovědné. Já vám v tom fandím. (Také se mi honí hlavou, že by se mohlo hodit mít zjištěné všechny důležité informace ze zákoníku práce a dávkách státní sociální podpory (pro případ výpovědi) určitě je najdete na internetu).
Dále přemýšlím také čí a koho názor vám až stojí za to? Věřím, že je dost nepříjemné když vás někdo může pomlouvat apod... Ale někdy lidem pomáhá, i mě, když si řeknu kdo mi stojí za to? Komu dám tu důležitost? Právě když čtu, že máte život před sebou tak si říkám, že si můžete volit kde a jak budete trávit svůj čas a s kým! Možná když dosáhnete toho klidu, odpočinku o kterém píšete, začnou odeznívat stavy o kterých se zmiňujete, začnete vidět svět jinýma očima, možná se strachy zmírní, protože už nebudete v tomto prostředí. Zmiňujete také strach, že byste se mohla nechat přemluvit a zůstat v práci. Přemýšlím co takového by mohli kolegové říct, že byste zůstala? Co předčí tohle co píšete? Možná byste si sebou (sama pro sebe) mohla vzít tenhle váš dopis, něco jako vaši pamět, co se vám tam vlastně nějakou dobu děje a čemu to tam čelíte?

Váš nápad navštívit lékaře mne také zaujal. Zase se mi zdá, že se o sebe chcete postarat. Lékaři jsou určitě vázáni mlčenlivostí. Chápu, ale také vaší obavu. Přesto i tak by to pro lékaře bylo dost nepříjemné kdyby tuhle mlčenlivost pořušil a vy na to poukázala. Přemýšlím spíše o výběru nějakého psychologa nebo psychoterapeuta ve vašem regionu. Můžete jet mimo vaše místo bydliště. Můžete jít k někomu i soukromému (tam máte také zaručenou anonymitu) nebo do nějaké rodinné či právní poradny. Na internetu určitě najdete kontakty pod vaším regionem. Nebo na známém lékaři najdete psychologa z vašeho regionu, někdy i s referencemi klientů, kteří u něj byli. Také si můžete zavolat nebo napsat na linku důvery kde vás mohou vyslechnout a nasměrovat dál. Proč zmiňuji více ten osobní kontakt a to, že se mi tento váš nápad líbí - při konzultaci byste měla více prostoru vše vylíčit, promyslet, vy oba byste ten prostor měli. Také byste tam mohla jít s přítelem i matkou kvůli větší podpoře a aby máma pochopila jak vy to prožíváte, jaké to má pro vás důsledky. Možná se tam pochopit navzájem. Můžete se tam podívat na vaši situaci v bezpečí, o kterém také píšete. Můžete se tam postupně rozhodovat co dál, dát si čas. Už tím, že ho navštívíte se vám může ulevit a snadněji jít třeba do práce a podnikat další kroky. Získat více sebedůvery a podpory, jak čelit tomu co se děje!

Přeji vám ať dosáhnete klidu a toho nejlepšího rozhodnutí pro vás, které vám jej přinese!

Můžete opět napsat i nám!

Přeji hodně síly!

Michaela Klímová
Psychologické poradenství : duševní problémy : smysl života; finanční problémy; partnerské vztahy; rodinné vztahy
04.05.2016 13:08 - zobrazit dotaz
už ma nebavý život, pracujem ako robotník, viem že mám naviac, len nemám dobrú školu aby som to uplatnil, celých desať rokov som pomáhal rodine na Slovensku ako finančne, roky nemôžem nájsť partnerku, kvôly bratovy mám problémy s financiami. Budúcnosť hrozná, nemám deti, zatial žiadne dlhy ak dám všetko včas do poriadku čo sa týka pokút ktoré urobil môj brat na moje meno. Som zúfalý,... nechcem rady!! chcem len aby ste mi napísali že to chápete.. díky
Dobrý den,
moc vás zdravím a děkuji za vaši otevřenost a důvěru se kterou se na nás obracíte! Zaujaly mě poslední řádky vašeho dopisu, nechcem rady...len abyste mi napísali, že to chápete. Vlastně mě to příjemně zaujalo a líbí se mi to a je mi to sympatické. A chápu vás! Stává se mi, že samotná kolikrát potřebuji v některých životních situacích jen pochopení, protože z názorů a rad „mi jde hlava kolem“ a nějak to není ono to co zrovna potřebuji slyšet. A také z praxe při práci s lidmi jsem zvyklá, že pochopení a sdílení je pro ně kolikrát tím nejdůležitějším. Mám myšlenku, že už jste sám o těchto událostech hodněkrát přemýšel a zřejmě i o jejich řešení. Proto rozumím tomu, že rady nějak číst teď nepotřebujete.
Přemýšlím jak to mé pochopení má asi znít. Co byste asi teď potřeboval číst, abyste cítil, že jsem vás skutečně pochopila. Co by to mělo být?...
Po přečtení vašeho dotazu, se ani nedivím, že se cítíte zoufalý, nebaví vás život, budoucnost hrozná. Vypadá to, že vás trápí více věcí a nezní mi snadě. A tady jsem si říkala, jak vám rozumím. Znám to jak od sebe tak od jiných lidí, taková nelehká období a situace, které jdou spolu ruku v ruce nebo se postupně hromadí. Až je z toho člověk třeba i zoufalý, jak zmiňujete vy. Ale zároveň mi běželo hlavou, teda, jak vy to vše dokážete zvládat? Jak jste to do téhle doby vlastně všechno zvládal? To mě zajímá a příjde mi to silné!
Také mi přijde úplně na místě a v pořádku, že se cítíte, tak jak popisujete! Máte právo cítit cokoli. At už je to vztek, smutek, zoufalost!
(Chci vám řict, že kdybych já zažívala to co píšete (teď popustím celkem uzdu své fantazii) asi bych se cítila unaveně, naštvaně, štvala by mě rodina, bratr, byla bych smutná, možná by se objevily i výčitky a pak zase pochopení pro rodinu. A tak by se mi to možná střídalo. Asi bych si přála zastavit se a právě napsat někomu, nebo jít k někomu, že už nemůžu a nechci to tak dál. Říkala bych si kam asi můj život směřuje? Měla bych touhu pečovat sama o sebe, být se svými přáteli, mít sílu a energii na své záležitosti. Dělat to co mám ráda. Chtěla bych už chvíli nic neřešit, za nikoho neřešit. Jet na dovolenou, být s přáteli v přírodě, kdekoli, kde to mám ráda. Ve svém životě bych chtěla opět najít rovnováhu a smysl. Toužila bych to s někým sdílet a hledat s ním nebo i sama postupné kroky k tomu co chci já. A hlavně bych ráda od někoho chtěla slyšet a vědět, že jsem toho udělala už dostatek a tak jak jsem nejlíp mohla a to už stačí. Už nemám energii a proto nemá smysl pomáhat dál, když už nemůžu. Chtěla bych slyšet, kde jsi brala sílu? Jak tohle jsi všechno dokázala, vystudovat, pracovat, podporovat fin. rodinu, zvládnout to, že bratr z nějakého důvodu udělal dluhy na tebe...Jak to prosím tě Míšo ustáváš? Kde bereš sílu? Kdo, co jak ti pomáhá? Vždyť to není vůbec snadný? Je toho hodně co jsi dokázala ustát, vyřešit, je hezký jak myslíš na rodinu a na druhé a přál/a bych ti aby jsi teď mohla začít plnit svoje sny, nebo se jen zaměřila víc na to své, co ti dělá dobře, co ti funguje a dělala toho víc! Už to stačí a nemusíš na to být sama. Ale jestli chceš můžeš a věřím ti, že to zvládneš! A je v pořádku i když to nezvládneš sama, ale s někým. A na své pocity máš právo. Je to ok, když to tak cítíš, vnímáš!)Tak nevím jak vám tahle má osobní fantazie zní? Ale možná z toho něco prožíváte podobně. Možná o tom podobně přemýšlíte a možná také vůbec ne a máte to jinak...
Chci vám napsat ještě má jiná zamyšlení. Pořád věřím, že možná zažíváte chvíle kdy vás život baví. Také píšete mám na víc. Líbí se mi to! Říkám si, že můžete mít důvěru v sebe, opřít se o sebe. Pak jsem přemýšlela kdo asi pomáhá vám? Přátelé? Někdo z rodiny? Kolegové z práce? Kdokoli...Přemýšlím kde je nějaký prostor pro vás? Čtu, že vy jste ten kdo zřejmě hodně pomáhá a chápu, že je těžké když je to dlouhodobě jednostranné...Jak se to stalo a kde se vzalo, že to tak je? Jaký to má důsledek na váš život? Bylo to dřív jinak? Nebo je to tak pořád? Musí to tak být dál?...Nevím....Zaujalo mě, že píšete... ak dám všetko včas do poraidku....vidím, že zřejmě víte jak to udělat..to mi přijde moc príma... Ale rozumím, že už to může být také únavné, naštvávající apod...řešit něco za někoho, ještě když to má důsledky na mě. (Možná je tam i zklamání...) Pak se možná může zdát, jak vám váš život protéká mezi prsty, není vidět smysl, jen zoufalost. Přemýšlím kolik asi času a energie věnujete svým blízkým a jiným lidem a kolik sobě? ( Myslím na to, že se těžko mohou odmítat blízcí a nebo s odmítnutím nemusí souhlasit, nelíbí se jim, nechtějí to slyšet. Vymezit sám sebe před blízkými není snadné, mohou přijít výčitky...Prosím berte to jen jako mé fantazie, vůbec nemohu tušit jak přesně to prožíváte vy, jak je to s rodinou, bratrem, reaguji jen na to co mám k dispozici...Když se vrátím k té energii, pomáhání druhým, zvažuji na jak dlouho dobu to může být ještě únosné a jak dlouho dobu to třeba vy ještě takto chcete mít a budete zvládat? Přemýšlím také o té budoucnosti. Chápu, že těžko se na ni teď dívá jinak než černě, ale možná když je někdy líp, vidíte ji i světleji? Nebo jak by měla vypadat, jak byste ji chtěl mít, aby vypadala jinak než černě.Co, kdo, kde, kdy, jak v ní má být? ...Pokud si to představíte...neděje se něco z toho už tedˇ? A pokud ne, možná vás napadají postupné krůčky jak se k ní dostat. Protože z toho co jste psal si myslím, že asi víte a možná už vás to i napadalo jak by to postupně mohlo vést k buducnosti jiné než hrozné.
Přemýšlela jsem, co by asi přineslo zaměření se teď více na svůj život, třeba i s překážkami o kterých píšete, které vytvořil bratr. Také mě zajímá co máte rád, co vás baví? Možná dnes když píši už se cítíte jinak a zrovna máte v plánu dělat něco příjemného. Co takové chvíle přináší a jak často je máte nebo byste je chtěl mít ve svém životě?
Doufám, že pochopení jste v mé odpovědi nalezl, kdyby ne tak doufám, že jste aspoň našel co chcete a co nechcete a to také může být užitečné.
Držím pěsti ať zažíváte pochopení více, pokud vám pomáhá a funguje a vy to potřebujete!
Přeji pěkné jarní dny!
Kdykoli nám můžete opět napsat!
Držím pěsti!
Michaela Klímová
Psychologické poradenství : duševní problémy : partnerské vztahy; obtíže v komunikaci; bolesti hlavy; únava; vyčerpání, noční můry
14.02.2016 12:01 - zobrazit dotaz
Dobry den ja už dlouho se necitim dobře.Mám spíš takové období kdy je vše dobré a potom kdy jsem hrozně unavená,bolí mě hlava,nejraději bych zalezla do postele a s nikym nemluvila.A taky mám docela stres z mého manžela já se mu bojím cokoliv říct,aby to nekritizoval.A pořád na mě před dětma když se jich zastanu řve že jsem blbá kráva atd.Já už jsem ze všeho opravdu vyčerpaná,v noci nespím mám sny že se mi zastaví srdce nebo že nemůžu dýchat.Poradte co s tím.
Dobrý den,
moc vás zdravím. Chtěla bych vám říci, že si vážím toho, že se svým problémem nezůstáváte sama. Tím, že jste se na nás obrátila mi připadne, že o sebe dokážete pečovat a postarat se. Ve vašem dotazu píšete o střídání dobrých a unavných období, pak krátce zmiňujete děti, dále obavy z manžela a problém se spaním. Pokusím se pozastavit u všecho. Na začátku mne velmi zaujalo období kdy je vše dobré. Chápu, ale také, že to kdy jste hrozně unavená, bolí vás hlava a chcete být nejraději sama není příjemné zažívat. Přesto se ještě vrátím k tomu dobrému období. Kdybyste mi ho teď mohla popsat co bych slyšela? Nevím totiž jak takové vaše období, kdy je vše dobré vypadá. Co se v něm děje. Je tady možná pryč únava, bolení hlavy, stress z manžela? Spíte dobře...? Možná manžel je k vám v určitých situacích vlídnější? Co děláte v dobrých obdobích vy a vlastně celá rodina? Čím to je, že jsou dobré a že je tam vše dobré? Co všechno je tam dobré? Na co myslíte, co děláte? Co dělají děti, co váš muž, co vaši přátelé, známí?...Tohle období by mne moc zajímalo. A možná, že teď když vám odpovídám už nastalo a vy jste sama nějak dokázala zvládnout to období, které není snadné. A nebo vám někdo nebo něco pomohlo ho zvládnout. Pokud ano, jak jste to dokázala? Jak se to stalo? Možná takové zamyšlení přinese užitečné odpovědi pro vás a vaši rodinu. Přesto nechci zastínit to špatné období kdy se necítíte dobře. To co píšete by se mi také neprožívalo lehce. Vlastně něco co popisujete také někdy mívám. Zmiňuji to proto abyste veděla, že to někdo může prožívat také. Mám období kdy jsem unavená, chci si zalézt do postele, nechci být rušena. Vím co to způsobuje a co tomu předchází u mě. Tohle mi přišlo důležité mít to zmapované. Protože pak se mi to dařilo lépe zvládnout. Na jednu stranu mi to přijde i přirozené. V té chvíi už vím, že si potřebuji třeba odpočinout. Jak je to u vás? Z těch střípků, kterými jsou pro mne vaše řádky si mohu jen představovat jak vaše dny mohou vypadat. Možná je toho spousta co zajišťujete pro rodinu, děti, manžela. ( A on asi i pro vás) Přemýšlím, že když se dětí zastáváte kde je strach z manžela? Nebo je s vámi, ale je menší? A co je tam s vámi místo strachu? Působí to na mě hodně silně a statečně! Představuji si milující matku, které není jedno co dětěm manžel říká, nebo jim nadává? Máte svůj jiný názor. Přemýšlím zda to tak bylo s manželem vždy, nebo je vždy? Napadá mě, že možná ne. Jak se to tedy stalo, že je vůči vám kritický? Co to mezi vás vstoupilo? Jsou to jiná očekávání a představy ohledně výchovy, ohledně toho druhého? apod...Nevím co váš muž dělá, říká dětem. Vy píšete, že vás kritizuje. Kritizuje vás, nebo nějaké vaše chování..? Hodně se mě dotýká, pokud svůj nesouhlas nebo nějakou svoji náladu, problém apod., projevuje tím, že vás nazývá blbou krávou a i před dětmi. Tady přemýšlím co se to děje? Co jeho chování předchází... Nemohu vyčíst souvislosti, proto ty dohady...Co ho k tomu vede? Nechci ho zde obhajovat, protože mě by se to také nelíbilo a možná bych měla stejné obavy o kterých píšete. Ale na druhou stranu vám ho nechci ani zhazovat. Přemýšlím jen co se to tam mezi vámi děje, co to tam vstupuje mezi vás všechny? Jeho hněv? Jeho nesouhlas? Co tomu možná předchází? V čem, že se to dětí zastáváte...Má jiný názor na výchovu, nebo na ně křičí, kritizuje je stejně jako vás? To by totiž pro mne znamenalo odpovídat různě. Takto mohu jen usuzovat, přemýšlet a ono to vše může být úplně jinak. Proto mne hodně zajímalo i to dobré období. Co tam je, co není v tom špatném? Možná se tam děje spoustu dobrého i ve vztahu k vašemu muži, jeho vztahu k vám, možná tam nekritizuje, možná je jeho vztah jiný i k dětem a jak je to možné, jak se to tam děje? Opravdu si velmi vážím toho, že píšete. Jsem také matka. A není mi jedno v jakém prostředí moje dítě vyrůstá a proto je mi sympatické, že to chcete řešit. A už to děláte!
Přemýšlím o vaší vyčerpanosti. Co vše leží na vašich bedrech. Co vše musíte zvládát. Z čeho všeho jste asi vyčerpaná, kromě toho co píšete. Věřím, že to co píšete je už samo o sobě vyčerpávající. Pak se nedivím tomu, že nemůžete spát...že máte sny, že nemůžete dýchat, zastaví se srdce....To jsou sny? Nebo to se děje? Hůře se dýchá? Strach, že se zastaví srdce?...A proto nespíte? Z praxe mám zkušenosti, že se někdy lidem hůře spává pokud jsou přetíženi. Nebo se jim objevují nějaké tělesné potíže únava, dušnost např. Po tom co zvládli větší stress....Asi i zde bych vás potřebovala poprosit abyste mi více popsala vaši situaci. Proto mám pocit, že by bylo dobré jít za psychologem . Mohla byste mu říct mnohem více i o nespavosti, snech. Měla byste tam mnohem více prostoru vše říct a mohli byste tam přijít k řešení, které hledáte. Také by mne zajímalo komu všemu se ve svém okolí můžete svěřit. Z vašich blízkých, přátel...Pokud takoví lidé jsou, vědí o tom co vás trápí? Co oni na to říkájí? Říkají něco co bý vám pomohlo a přišlo užitečné?
Také přemýšlím kolik prostoru máte sama pro sebe? Pro své zájmy, koníčky, odpočinek a jaké k tomu máte možnosti, např...hlídání dětí (nevím kolik jim je let)... Připadalo by mi hodně důležité promluvit si s manželem. Možná, že v těch dobrých obdobích už jste spolu mluvili na něco přišli, jen se to nedaří držet. A nebo jste to nezmiňovali vůbec. Možná kdyby věděl jak vám je, trápilo by ho to a pracoval by na svém jíném přístupu k vám a dětem. Přála bych vám abyste mohli případně spolu k psychologovi a vy tam mohla najít znovu klid ve vztahu a cokoli co hledáte a potřebujete.
Přemýšlela jsem i co by se takového muselo stát aby se manžel choval jak si představujete abyste cítila klid. Kdy stojíte při sobě a zhodnete se a v čem si rozumíte. Možná co vše už je ve vašem životě , vztahu, rodině dobře a funguje bez ohledu na kdyby a co by...tak jak se na to ptám...Možná už se toho spoustu fungujícího děje.

Kontakty na psychology, psychoterapeuty určitě najdete na internetu, na známém lékaři. Podle vašeho místa bydliště.
Kdykoli můžete napsat opět také nám!
Držím vám pěsti a myslím na vás ať je lépe!
Michaela Klímová
Psychologické poradenství : partnerské problémy : partnerské vztahy; odcizení partnerů; nevěra; obtíže v komunikaci
18.12.2015 10:59 - zobrazit dotaz
Moje žena má milence.Jsme spolu skoro 30 let,máme tři dospělé syny.Náš vztah sklouzl do stereotypu.Zamilovala se do muzikanta se kterým zpívá na různých oslavách,takže víkendové večery tráví s ním.Občas si s ním zajde na kafe.Je jí s ním dobře,mají si stále co říci.On jí dává nové podněty a radost ze života.Já jsem se choval jako mamlas a byl jsem spokojený se životem.Když jsem viděl, že oba,když jsou spolu,září jak vánoční stromečky,zeptal jsem se, ona nezapírala.
My už si po těch letech toho nemáme moc co říci. Nikdy jsme nebyli mnohomluví.Mě má prý ráda a rozvádět se nechce, ale jeho miluje. Nechce se rozhodovat mezi námi dvěma.Svoje přání a touhy jsme ji nedokázali vysvětlit a naslouchat jim. Zkrátka-mluvili ,ale neposlouchali.
Já jsem se dopracoval k prozření a teprve teď jsem uviděl co všechno jsem (jsme) dělal/li špatně.Znovu jsem se do své ženy zamiloval a dávám jí to najevo tím,že se měním.Snažím se jí naslouchat.Myslím pořád na ni,nedokážu se v práci soustředit. Píšu jí sms. Těším se na ni. Já se taky rozvádět nechci.Chci aby byla šťastná a jsem ochoten jí vztah s milencem tolerovat. Klidně budu jezdit na dovolenou ve třech.Budu se s ním o ni dělit, jen když se na mě usměje, pohladí mě,nebo něco pěkného řekne.Trápíme se oba.Sex nám funguje. Mě má ráda, ale miluje jeho. Moje city jsou jako na houpačce. Co dělat?abych se nezbláznil.
Dobrý den,
moc vás zdravím a děkuji za důvěru se kterou nám píšete.
Věřím, že teď neprocházíte lehkým obdobím a proto chápu, že vaše city jsou jako na houpačce. Ptáte se co dělat abyste se nezbláznil. Já se zase chci zeptat co vše děláte, že svoji situaci takto zvládáte? Zřejmě už nějakou dobu o nevěře víte jak čtu z vašich řádků. Také píšete jak svoji ženu stále milujete, co jste si uvědomil, o čem jste mluvili a co měníte viz útržky z vět....dávám najevo, že se měním, snažím se naslouchat, uviděl jsem co jsme/ jsem dělal špatně....chci aby byla štastná, píšu ji sms, těším se na ni...Připadne mi, že pro záchranu vašeho vztahu děláte opravdu spoustu věcí. Kde asi pro to vše berete sílu? Zdá se mi to od vás moc hezké. Působí to na mě příjemně. Je pro mě obdivuhodné, jak jste vše hned nezahodil! Připadne mi, že za 30 let vztahu jste asi zažili i spoustu hezkých chvil, dělali toho taky spoustu dobře, už to, že jste vychovali tři dospělé syny není přece málo! Myslím, že co se týká výchovy dětí, ale i těch hodně let spolu, jste asi museli být dost často spojenci, komunikovat, vyjednávat, dělat rozhodnutí, kompromisy, plánovat, milovat se, jezdit na dovolené, cestovat, pracovat, starat se o domácnost, vychovávat děti, trávit s nimi čas, učit je, smát se s nimi i spolu, bavit se?.....A mnohem mnohem víc, co já ani nemohu vědět, ani se domýšlet. Proč to píšu. Myslím na to co vše vás dřív a možná ještě teď spojovalo (kromě sexu, který funguje a to mi taky nepřijde jen tak náhodou po 30 letech vztahu. Někomu po delším vztahu právě nefunguje třeba sex...)a spojuje. Co vám funguje? Co je mezi vámi ve vašem vztahu v souladu a v čem si stále rozumíte?
Proč jsem psala reakci na "zbláznění" přemýšlela jsem co asi teď všechno děláte abyste se "nezbláznil" jak píšete. Jak tuhle situaci zvládáte? Já si to představuji jako nelehkou situaci, bolestivou. Líbí se mi, jak k tomu přistupujete pro mě s takovou moudrostí. Zahodit, jak jsem psala výše, možná tolik toho prožitého společně. Také by mi to nešlo snadno. Naopak můžete hledat, co už jste v životě vše překonali a jak? Věřím, že jste museli zvládnout nějaké neshody, náročnější situace, nebo podobně náročné, nebo i méně náročné? Ale jak jste to společně dokázali? Jak jste jeden druhého podrželi v minulosti?
Jak teď držíte vy sám sebe? Nebo kdo vás drží? Nebo co? Je něco, co vás pořád baví, co máte rád? Jak zvládáte všední dny ještě jinak? Když jdete do práce, z práce, po práci, víkendy. Do detailu by mě to zajímalo...Jestli se někdy usmíváte, máte jasnější myšlenky, pocity...jak ony se ty pocity střídají? Jsou s někým lepší? S kým si povídáte? Co vaši přátelé, vaše koníčky? Co vaši synové, vědí o této situaci, pokud ano jak oni se na ni dívají, nebo co by asi řekli? Možná by každý z nich měl jiný pohled( ...teda pokud s dětmi podobné věci sdílíte, teď v dospělosti, možná ne, nevím...)...Chtěla bych nahlédnout do vašeho života a blíže mu porozumět. Abych vás mohla mnohem lépe chápat.
Co mi při čtení vašich řádků také pořád běží hlavou. Stále se mi tam nedaří vidět prostor pro vás! Čtu jen, že se nechcete rozvést a že chcete aby vaše žena byla šťastná. Že jste je viděl jak září spolu, na dovolenou pojedete ve 3, podělíte se o ni....já tomu rozumím...opravdu. Vybavuji si, že když já jsem měla v životě pocit, že něco ztrácím dělala jsem maximum abych to získala zpět. Myslím, že bych asi mluvila podobně jako vy. Ale když se na to mohu dívat takto z odstupem, tak přemýšlím jak dlouho bych byla ochotná, silná apod..tohle vše udržet, ustát....? A vlastně každý z nás 3? Jak by nám v tom bylo? Kam by to vedlo? A k čemu? Bylo by to k něčemu dobrému? Ke zlepšení situace? Vztahu? A hlavně takto mám možnost vidět jak možná "každý z nás" někdy pak snadno zapomene na sebe. Kde jste tam vy? Vaše touhy, sny, očekávání....kde je ten úsměv pro vás, pohlazení pro vás, pochopení vás? Co vlastně teď dělá vaše žena proto aby váš vztah dále fungoval když se také nechce rozvádět. Nechci ji zde stavět do pozice někoho špatného....vnímám to tak, že nevěra, vstoupila do vašeho vztahu. A nějak to oba ustáváte. Jak i vy píšete, trápíme se oba. Přesto přemýšlím jak tedy každý z vás utužujete váš vztah. Možná je brzy na takové kroky...možná zatím zvažujete, přemýšlíte, jak oba o tom přemýšlíte? U vás to vím, aspon částečně protože jste nám napsal. I vím jaké kroky děláte. Ale nevím jak to dál vidí vaše žena. Rozvádět se nechce, takže v mé fantazii se toho odehrává spoustu...stále vás má ráda jak píšete, funguje sex, co ještě třeba teď dělá jinak ve vztahu k vám?....
Na začátku jste zmínil stereotyp.....Že váš vztah skouzl do stereotypu. Přemýšlím jak by se z něj dalo vystoupit? Narušit ho? Jak asi často trávíte chvíle spolu a jakým způsobem? A co to třeba malinko pozměnit?...Podle toho co oba máte rádi a co vás baví?...Popustila bych asi uzdu své fantazii a pustila se směle do toho...pokud je to jen trochu možné.....
Nevím zda jste se spolu bavili o společné terapii, konzultacích u psychologa, psychoterapeuta. Mam zkušenost, že někdy se tam lidé více slyší. I co si řekli doma hodněkrát jakoby najednou u terapueta slyšeli poprvé... Tam budete mít čas jen pro sebe, v bezpečném prostředí s další osobou možnost zvažovat jak dál v této situaci aby bylo oběma dobře. Nebo tam můžete jít zatím sám. Nevím jak a zda vůbec jste se o tom s ženou bavili. Přemýšleli o této variantě. Kontakty pro váš region se dají najít na známém lékaři. Nebo na jiném intern. vyhledávači. Možná se, ale rozhodnete překonat to sami, tak jak jste třeba dokázali překonat už dřív jiné situace.
Držím vám pěsti ať opět pocítíte klid a váš vztah se zase dostane do rovnováhy!
Můžete také kdykoli napsat opět nám!
Přeji i přesto krásné svátky a co nejklidnější nový rok, jak jen je to možné!
Michaela Klímová
Psychologické poradenství : partnerské problémy : partnerské vztahy; obtíže v komunikaci; agresivita partnera; vyčerpání
27.10.2015 11:40 - zobrazit dotaz
Dobrý den můj přítel neustále mě nadává jak dělám vše špatně,chodí po mě a pořád po mě uklízí i když jsem uklidila.Když uvařím nedá se to jíst,když neuvařím je to taky špatně.Nachystám svačinu nedá se jíst a když ju nenachystám tak mě bombarduje sms.Musela jsem jít ted do insolvence pořád spolehal že ja vše budu platit nestará se ani moc o syna,syn je z něho na nervy,občas se napije a pak dělá hrozný zle. Syn ho pořád hlídá aby napil a když náhodou nepřijede jak má tak začne že musíme jed pryč že bude zase zle. Mě už to hrozně ubijí.Nedá se s ním už normálně mluvit vše je má chyba.Už se mě někdy ani nechce žít.Nikdy mě snad v ničem nepodržel a nebo to bylo jen jeden den a pak mě to vše vyčetl.já nevím už co mám dělat.Děkuji.
Dobrý den,
moc vás zdravím a jsem ráda, že jste se na nás obrátila. Děkujeme za důvěru se kterou se na nás obracíte ve vaší tíživé životní situaci.
Musím vám napsat, že se mi nebude snadno odpovídat, protože z vašeho dotazu mohu vyčíst zároveň více věcí co vás trápí, hlavně se odvíjejících od chování vašeho přítele. Ale na druhou stranu vím velmi málo o celkové vaší situaci. Vašem jiném rodiném zázemí, např. zda máte ještě matku, otce, sourozence, jak s nimi vycházíte, dále pak nevím nic o vašich přátelích. Možná už jste se na víc míst obracela o radu...nevím.
Ale přesto všechno se pokusím na váš dotaz odpovědět podle vašich řádků, podle toho co mám k dispozici.

Vůbec se vám nedivím, že vás přítelovo chování ubíjí. Věřím, že k všem jiným všedním povinnostem a při péči o syna je to, co jste výše vyjmenovala, docela zátěž. Pro mě by byla. Také by mne hodně stresovalo, že tuhle situaci vnímá moje dítě a to přesně tak jak popisujete. Asi bych v sobě cítila směsici pocitů, vztek, zlost, smutek, pláč i někdy nechuť žít, kterou vy zmiňujete. A myslím, že by to bylo a je na místě. Vím velmi málo, proto jsem se hned zamýšlela jak jsem psala, nad vašimi spojenci v okolí. Pokud je máte zajímalo by mě, jak oni vidí vaši situaci, co si o ní myslí, jak oni mohou pomoci? Jestli vůbec o tom vědí a co vše už jste možná zkoušela? Také, ale nevím jak dlouho jste s přítelem, jak dlouho tato situace trvá. Přijdete mi hodně silná, že dosud zvládáte tyhle přítelovi výpady vůči vám. Jeho kontrolování, nadávání, bombardování sms, občasné pití...Přemýšlím jak tohle vše dosud zvládáte? Do toho zmiňujete finanční potíže. Chápu vás, že je těžké se rozhodnout jak dál. Já bych asi přemýšlela, nevěděla... odejít, neodejít, jak to vše zvládnout právě s ohledem na dítě, ale i na sebe. Přemýšlím kde je vašem životě prostor pro radost, pro to co máte ráda, pro hezké společné chvíle. Podle toho co čtu se dokážete o vše postarat sama. Tedy finance, domácnost, syn....Asi by mne zajímalo co váš syn na to? Co on by chtěl? Ani netuším kolik je mu let... Možná by bylo zajímavé vědět, co by si asi myslel nebo říkal váš přítel kdyby si on četl vaše řádky? Co myslíte, jak by to na něj působilo? Kdyby věděl jak vás jeho chování oba trápí. Přemýšlím jestli v minulosti býval jiný...? Napadá mě, že zřejmě ano, že nějak naplnil vaše očekavání, představy proč jste ho měla nebo máte stále ráda. Možná i teď jsou chvíle kdy se chová jinak? Jsou chvíle kdy to u vás funguje jinak, lépe, dobře? Třeba když se nenapije? Jsou dny nebo nějaké hodiny ze dne kdy vás nekontroluje, nenadává apod? A pokud ano, co tedy dělá jiného místo toho? Co děláte vy? Jak pak takové vaše dny vypadají a jak si to vysvětluejte, že je jiný? Jsou chvíle kdy se o syna zajímá a stará?...Co vlastně on celý den dělá? Chodí tedy do práce? Nebo je nezaměstnaný? Je u něj nebo ve vašem vztahu něco dobře, co funguje? Ptám se na to, protože mi v hlavě leží, zda vám ještě stojí za to váš vztah nějak zachránit. Např. navštívit manželskou a rodinou poradnu, pokud by i váš přítel chtěl. Nebo kam byste mohla jít nejdříve sama. Přijde mi, že tam budete mít více prostoru pro řešení tohoto problému. Přemýšlím nad tím zda se vůbec cítíte bezpečně a zda se cítí váš syn bezpečně? Možná mohu znít pesimisticky a kontrolně, ale mám pocit, že z toho co můžu číst si oba bezpečí zasloužíte. Zároveň klid a pohodu. A to jde těžko pokud někdo z rodiny má nějaký problém. Což zřejmě váš přítel má. Pokud se vám někdy nechce žít tak čeho se to chcete smrtí zbavit? Jak si to vysvětlujete, že se vám nechce žít? Co by vám smrt přinesla? Klid?...nevím jen přemýšlím. Možná se vám v odpovědích na tyto otázky ukáže co vlastně chcete a uvědomíte si jak se chcete rozhodnout dál. Ale smrt je samozřejmě až to poslední a definitivní řešení. Předtím je spousta jiných možností na koho se obrátit (což jste udělala a to je dobře!) a jak zase vrátit život "do normálu". Možná když bych vás za rok potkala spokojenou a klidnou a už byste tohle neřešila, co bych viděla? Co byste mi říkala, co byste sem psala, kdo by byl s vámi? Co by říkal a dělal váš syn, co váš přítel?..Možná se vám při těchto otázkách také může ukázat odpověď co si přejete a chcete. A dle toho se třeba rozhodnete co dál...
Mohu jen napsat co bych dělala asi já a co bych teď doporučovala, podle toho co jsem četla. Za sebe bych chtěla cítit bezpečí a zajistila bych si ho. Pokud bych se cítila sama, neveděla jak dál a nikdo z okolí by nemohl pomoci. Obrátila bych se např. v nočních hodinách na krizové centrum Bohunice Brno...nonstop linka...532232078, nebo Spondea centrum - nonstop linka - 739078078, Persefona http://www.persefona.cz/, 737834345, Prostudovala bych psychology, psychoterapeuty a organizace ve vašem regionu. Na známém lékaři nebo na googlu lze nalézt kontakty. Ale i na těchto tel. linkách vás nasměrují dál. Měla bych připravené sbalené základní věci pro sebe i syna. Měla bych pořád při ruce telefon i v noci. Ať vím, že mohu volat PČR nebo komukoli kdo může co nejdříve přijet, s kým mohu mluvit. Ale to už by bylo opravdu krizové opatření v nejkrizovějších chvílích.
Myslím, že na to opravdu nemusíte být sama a tím, že jste napsala nám, už mám pocit, že s tím nechcete sama zůstávat. Toho si vážím, že se o sebe dokážete postarat! Možná to moc dramatizuji, ale za sebe vám potřebuji odpovědět takto a dát vám nabídku více možností ať už k zamyšlení nebo kontakty kam se lze ještě obrátit. Pro případ kdyby byl přítel napitý, nadával by apod. Přijde mi totiž, že tak jak je to náročné pro vás tak je to zřejmě náročné i pro vašeho syna. Který, jak píšete, hlídá aby nepil a chce odcházet pokud dlouho nejde.... Myslím, že tohle by se vám oběma dít nemělo. Vy, ale víte o celkové vaší situaci více než já. Možná vám bude stačit, to že jste nám napsala, nebo navštívit psychologa, psychoterapeuta, kde můžete sama nebo společně vaši situaci řešit také bezpečně a nebude třeba nějaké jiné či další radikální řešení či rozhodnutí. Moc bych vám to přála, všem třem!
Přeji ať vše dobře dopadne!
Kdykoli se na nás můžete opět obrátit!
S pozdravem!
Michaela Klímová
Psychologické poradenství : ostatní : frustrace; smysl života; potřeba změny
07.07.2015 13:03 - zobrazit dotaz
Zdravím. Obracim se na tuto poradnu, protoze tak nejan nemám kam jinam. Muj problem je, ze se citim dlouhodobe frustrovana a neuspokojena. Trva to pres 3roky a stupnuje se to. Je ve mne takovy zakysly a zatvrdly pocit. Kdyz o tom pisi mam v ocich slzy. To jsou takove ty zbytky toho ziveho co uvnitr zbylo. Ve vsech oblastech co mne na mysl prijdou citim takove neuspokojeni. I z komunikace mezi lidmi, z pratelstvi, z manzelstvi, ze sexu...Nachazim si různe druhy vyžití, mysim ze nejsem pasivni. Jen proste davam, davam davam a..."nic z toho" co by ve mně rozsvitilo ten pocit co mi chybi.Uz dva roky jsem si neprecetla knihu ktera by mne chytla, mevidela film ktery by mne pohltil, nevedla rozhovor s nekym kdo by mi rozimé v tom co citom. Mam 2r synka. Zlatičko nezbeda co mne nenechá chvilku v klidu. A měsic pred porodem druheho ditete. Vim ze materstvi skytá mnohé radosti i mnohá omezení. Treba ze vzit si do ruky knihu je pro dite vyzva "trhej" :) Že se poradne nevyspim, ze jen jít nakoupit a uvařit je "projekt"na půl dne. Za posledni 3roky jsem pribrala 25kg. Necitim se dobre jako žena. Nemam penize se oblekat jak bych chtela. Nemam hlidani na to chodit cvičit jak byvh potrebovala.Manzel chodi z prace az pozde vecer.Komunikace mezi nami je takova provozni.Zvykla jsem si toho moc od manzela nechtit. Kdyz mam hlidani tak delam veci v domacnosti co jinak nestiham (uklid, zehleni) nebo veci do prace (delam na castecny uvazek). Rozumem si to vse umim vyhodnotit ze svuj stav "chapu", ze je to vse o rezimu a prioritách. Jenze kdyz se na chvilku zastavim a chci si ty priority poslkladat, tak je toho naraz tolik ze nevim z ktere strany...a skonci to tim ze kdxz uz mam chvilku klidu, dam si dam kafe a neco dobreho a usnu. Tuhle jsem vyhledala psychologa. Hodina nebyla levna, ale fakt jsem moc potrebovala to probrat. Jenze vysledek dalsi frustrace z toho ze jsem nejak asi neumela sdelit to podstatne a vubec jsme se nedobrali k jadru veci. Pro mne to byl vylet na pul dne, penize za hlidani a dalsi posileny pocit neuspokojeni. Napadlo mne ze touto cestou by to bylo snad lepsi..?,Predem se omlouvam za delku sdeleni.snad mi k tomu neco reknete
Milá Mino,
děkuji moc za váš příspěvek. Protože si myslím, že podobné myšlenky a pocity, které popisujete v dotazu zažívá více žen, co pečují o malé děti, chodí do práce a starají se o domácnost. Setkávám se s tím v praxi, ale znám tyto pocity i od sebe. Však jsem také matkou. Také mám kolem sebe přátele, známé, co prožívají něco podobného. Nevím zda vám zaručím to, že má odpověď bude ta lepší cesta než cesta k psychologovi (o tom píši níže). Ale aspoń si tak říkám, že možná budu ten první člověk na kterého narazíte, který vás v tomto chápe. A to může něco přinést. Pokud bychom se setkaly osobně bylo by to pro mne snažší. Mohla bych se vás doptávat na detaily kolem problémů o kterých píšete a co vás tíží. Takto si je mohu jen domýšlet, představovat, přestože jste to popsala otevřeně a dostatečně. Za to také díky! Budu tedy psát co mi při čtení beželo hlavou, zaujalo mě, napadalo mě apod.
Jsem ráda, že jste nám dala takovou důvěru a otevřeně píšete co vás trápí, zároveň v tom vidím, že se nevzdáváte a hledáte cesty, jak si pomoci dál, když vám nesedla návštěva psychologa. Také si to třeba přečtou i další ženy (které si třeba budou pročítat dotazy na poradně a budu se chystat napsat a najednou si řeknou: “Jé tak tak téhle paní naprosto rozumím, to znám taky”). Veřím, že takové jsou. Jak jsem psala já je potkala a to včetně sebe. Přestože každý máme jiné možnosti, okolnosti a jiné životní příběhy. Chci vám ,ale tímto dát najevo, že už teď v tom nejste, nemusíte být sama.
Ženy co znám já, take bývají unavené, ulítané, některé si přivydělávají nebo si doplňují vzdělání, snaží se chodit cvičit atd…Z různých, pro každou z nich pochopitelných důvodů. Např. Protože se jejich tělo změnilo těhotenstvím, porodem, nebo se cítí izolovaně, při péči o dítě a domácnost. Také senecítí jako ženy….kolotoč vaření, hraní a výchova dítěte, kde je spíše lepší pohodlnější oblečení apod. A k tomu všemu zbývá málo času a energie jít si zacvičit apod..Některé nemohou snést tu izolaci…hodně různých důvodů jsem slyšela od žen, proto aby se žena cítila tak jak popisujete.
A já si říkám aby taky ne! Protože pro mne znamená péče o malé dítě velkou zodpovědnost a hlavně úplně nový životní zlom v životě ženy, muže, rodiny. A když už se tak všichni konečně sžijí tak pak může nastat, třeba taková “rutina” nebo to co popisujete. A přijde mi to naprosto přirozené a normální. A rozumím tomu, že v tom nejsou některé ženy spokojené.
Vy však zmiňujete, že jste vytížená, nebo spíše, že vyžití máte, že spíše nenacházíte uspokojení, nějak už jste zvyklá od muže nic moc nechtít, zmiňujete váhu, jak využíváte čas při hlídání. Také, ale zmiňujete, že víte co by to asi chtělo (poskládání priorit a změna režimu) co by zřejmě mohlo pomoci a toho bych se držela, líbí se mi ten nápad. Také se k němu vyjádřím níže.
U vašeho dotazu se mi moc líbilo jak píšete, že když už máte chvillku volno dáte si kafe a usnete! To se mi tak hezky četlo! Říkala jsem si, že tohle presně asi vy, vaše tělo možná potřebujete? Máte měsíc před porodem, pracujete, máte doma 2 leté dítě, manžel chodí večer domů, tak teda přemýšlím kdo by si nedal kafe, něco sladkého a neusnul? Já určitě ano a taky to dělám, když to jde. Líbilo se mi to proto, protože mi to přišlo jako hodně užitečné a přínosné v takovém shonu, tedy tak na mě nějak působí popis toho asi jak žijete, ale třeba se mýlím. Přemýšlím jestli by tyto chvíle mohly být něčím dobrým a tím co si zasloužíte! Prožít tu chvíli kdy si teda sednu a dám si kafe a mít z toho dobrý pocit i z toho, že se vyspím. Protože to mi může dodat sílu a třeba i světlejší myšlenky. Nedivím se ani filmu ani knize, že to není ono. Možná, že odpočinek je něco víc co teď potřebujete? Nevím, na mě to tak působilo v tom co jsem od vás četla. Také píšete o tom jak myslíte, že toho děláte spoustu, že máte vyžití. Ale neuspokojuje vás to. Přemýšlela jsem asi jako vy, kde je ten prožitek? Ne zážitek! Co je to za aktivity? Abyste mohla věci prožívat a ne zažívat. Co je to vlastně to co teď chcete dělat, nějaký váš sen, přání, prostě to co chcete teď prožívat a hlavně kvůli sobě, kvůli vaší radosti, klidu, pohodě … něco co chcete, ale ne, že se to má, že je to tak dobře kvůli někomu jinému, společnosti, kvůli financím apod... Prožít si čas nebo okamžiky, ne ho užít. Jsou to jen mé příklady a fantazie..Věřím, že vy o tom takto přemýšlíte nebo v tom máte jasno. Jen jsem chtěla popsat detailněji jak to myslím.
Z dopisu mám pocit, že už dva roky takto nějak proplouváte s těmito pocity apod…Před dvěmi lety to tedy bylo zřejmě jiné, nebo před těhotenstvím. To mě vede k myšlence, že tomu tak nebylo vždy. A možná to tak nebylo vždy i během těchto dvou let? Asi by mě hodně zajímalo jak tak vypadají vaše dny, víkendy apod…Přemýšllím jak se vám to během těch dvou let proměnovalo. (Také jaké to bylo před nimi?) Jestli to bylo pořád takto stejné, nebo jsou dny, byly dny, kdy to bylo lepší? A tak stejně i s prožitkami s přáteli, čtením, filmem, sexem. A pokud to bylo jinak, lepší, jiné, tak čím to? Jak se to stalo? Jak to bylo možné a s kým, čím a kde to bylo případně jinak. Jak vy jste to případně udělala, že bylo líp, kde a čemu, komu jste dala důvěru, kde jste vzala naději, sílu, že bude, nebo bylo, nebo je líp? Co jste proto udělala, nebo co a kdo vám pomohl? Také přemýšlím Jak se vyvíjel váš vztah s mužem? Jaká byla vaše vzájemná očekavání od vztahu,od založení rodiny? Jak je pro vás váš muž naplnil, že jste se rozhodla žít s ním a mít s ním dítě?....Představuji si, že to byly asi důležité vlastnosti, kterých jste si vážila?......Možná jste se o tom nebavili, možná ano. U toho mě napadá, zda by mohlo být také takovým prvním krokem promluvit si o tom s ním jak se cítíte? Jestli to on ví. Asi by z toho byl smutný a chtěl by abyste byla šťastná. Možná byste mohli jest spolu k psychologovi a tam byste měli bezpečný prostror proto říct si vše. Ale nevím, možná jste o tom spolu mluvili. No a taky si říkám, že máte měsíc do porodu a to už některé ženy mají spíše potřebu usídlit se, být sami se sebou, rodinou takové to “uhnízdění”? Takže sama za sebe si vůbec nedovedu představit teď chtít po sobě nějaké výkony, vyžití a možná i různé obavy, myšlenky jaké popisujete jsou přirozené a oprávněné. A je príma, že s nimi nezůstáváte sama a píšete nám je! Napadá mě, že možná by teď stačila i jedna věc, která by se dala prožít, něco čemu dáte důležitost a prioritu a tak mít z toho radost. Postupně krůček po krůčku…Přemýšlím co vlastně děláte za práci a jak vás naplňuje, baví? Co vlastně ráda děláte? Co máte za koníčky?....Co děláte s chutí a radostí nebo dříve to tak bylo.
Dát i sebe na první místo! Také si brát, nejen dávat…jak píšete o dávání. Píšete, že hlídání využíváte na to co nestíháte, domácnost, práce… Přemýšlím, zda by ten čas mohl být taky jen váš. Nedělat domácnost, mít ten čas třeba na sektání s kamarádkou, jít společně s mužem na večeri, cokoli a možná by pak i to manželství dostalo zase jiný prožitek. A tím i sex, který zmiňujete. Prostě dovolit si něco neudělat. V tom, ale zase vidím, že pak bych potřebovala já pomoc od muže, třeba s nakupenými domacími věcmi a proto si tak říkám, že promluvit s ním a možná na neutrální půdě by mohl být přínos pro vás oba, váš vztah, vaši rodinu a ještě by to byl váš společný čas mimo povinnosti.
Líbí se mi jak píšete, že je to o prioritách a režimu, tím se mi zdá, že už to nějak máte v hlavě a víte co byste chtěla. Naprosto chápu, že když už k tomu sednete tak najednou z toho všeho shonu člověk neví kde začít. Také to znám z praxe a je to na místě. Prostě takové vytržení z kolotoče a co teď, co dřív? Ale možná byste si to v té chvíli mohla napsat dolů na papír pro začátek, nebo si je napsat, stejně tak s mužem, stejně tak i režim, který zmiňujete. Jak jste popisovala, že s dítětem je nákup a vaření na půl dne (ano to také znám a chápu) a přijde mi to podobné. Zřejmě v tom máte nějaký režim, co uděláte nejdřív. Najíst se, umýt se, obléct se, sbalit věci a jít…Tady si představuji nějaký režim co asi máte a zřejmě i ty priority. Např. Nejdříve se tedy najíme a půjdeme, nebo nepůjdeme, protože synovi není dobře, je unavený, nebo mně není dobře, jsem unavená apod.., ….Tak si říkám, že tak podobně byste si mohla pobalit a nachystat ty svoje priority a váš režim co jste zmiňovala. Kde si myslím by nejaké to kafčo a odpočinek neměl chybět také.
S tou váhou, nevím zda jste ji řešila dříve. A nevím okolnosti jak to máte. Ale tím, že jste byla těhotná a jste opět těhotná tak mi přijde přirozené i to, že jde váha nahoru…Ale to jen zase taková myšlenka co mi běží hlavou. Opět, ale rozumím, že to tak nechceta a možná po tom co se zadaří nějak si utřídit co je pro vás důležité, čemu a komu dáte důležitost, co pro vás znamená cítit se jako žena, mít zase chuť do života a hlavně jestli objevíte, že takové dny někdy také jsou a je tam ta chuť, tak se i tohle promění, zlepší.

Jestli jsem to dobře pochopila, tak jste byla u psychologa 1x. Přemýšlím, že pokračovat v tom by mohl být dobrý nápad. Protože na prvním setkání se spíše seznamujete, orientujete se oba v tom co zažíváte, jaká máte vzájemná očekávání, zřejmě máte více témat, pro které hodina nestačí. Ale proto jsou tu další hodiny a setkávání. Mám zkušenost, že vice setkání je užitečných (někdy i jedno) a postupně tak navážete společně důvěru, poznáte se a hlavně se dostanete k tématům co potřebujete. Myslím, že je to dobrá cesta. Ale chápu pokud třeba nebude pro vás. Nebo může se stát, že si nějak nesednete, vzájemné sympatie apod…, pak můžete zkusit jít jinam, věřit svým pocitům. Myslím, že na terapii, máte právě větší prostor a čas pro to vše si říct a postupně na tom pracovat. Přijít na to své řešení jak z toho ven. Více než tady. Ale samozřejmě to může být u vás jinak a právě tohle vám zrovna pomůže a bude dostačující. Možná mě napadá, že někomu pomáhají setkávání se s matkami např. v kroužku s dětmi, kde se poznají a pak je prostor pro sdílení podobných pocitů, někdo to dělá i přes internetové diskuze apod…
Také se mi líbí jak o mateřství, ženství zpívají členky hudební skupiny Yelow Sisters, Bára a Léňa na cd Mateřská. com. Možná je znáte. Jejich písně mi přijdou docela výstižné, zpívají tam právě o tom jak skloubit péči o dítě, práci, čas pro koníčky, rodinu a jak se u toho ještě cítit skvěle a být zase žena, vše zpíváno s nadhledem.
Určitě nám tak můžete opět napsat! Zvažte za sebe tu terapii pro sebe nebo i pro vašeho muže. Také ještě přemýšlím zda ve vašem okolí, práci, mezi přáteli, v rodině není opravdu nikdo kdo by vám rozuměl, pochopil vás a podpořil vás?....

Milá Mino, přeji vám zdárný porod! Spoustu radosti, štěstí a zdraví do života!
Také plno síly a ať naleznete opět chuť do věcí co vás dříve těšily.

Pěkné letní dny!
Michaela Klímová
PS: Také omluva za délku sdělení
Psychologické poradenství : duševní problémy : úzkostné stavy; smysl života; vyčerpání; únava;
20.05.2015 11:01 - zobrazit dotaz
Dobrý den, už dva měsíce jsem pod vlivem extrémně silného mentálního bloku, který doslova hazarduje s mým životem- zatím se mi ho nepodařilo prolomit, snažím se aspon adaptovat na únosnou verzi. Zkusím Vám to ještě trochu přiblížit - mám strach jakoby z nekonečného střídání dnů a nocí v životě- důvod: život mi najednou přijde strašně dlouhý (21 let) -> cítím se momentálně velmi vyčerpaná a mám pocit, že spánek nestačí a že ten život nemá pauzu, musím se probouzet i v případě, když se mi nechce -> z toho mám stavy paniky, žaludeční neurózy apod. a to hlavně po ránu. Navzdory tomu, že vím, že jedinou cestou je podvolit se běhu života a koloběhu dní a nocí, vyvolává to ve mně další nepochopitelnou vlnu strachu, asi před budoucností - taky mám pocit, že se bojím, že ten život nezvládnu apod. ... Je to hodně komplikované a mám pocit, že mám min. dva mentální bloky, které mě nepouští žádnou cestou a akorát mě to ničí. Zažívám kvůli tomu stres.Nejhorší je to ráno. Předcházela tomu malá obyčejná "depka" (deprese nastoupila až po nástupu těchto "bloků", ale po dvou týdnech se zmírnila, teď jsem akorát vyčerpaná a vydeptaná z toho stresu a myšlenek).

Měli byste pro mě radu?
Dobrý den,
moc vás zdravím a děkuji za vaši důvěru, se kterou nám píšete co vás tíží. Děkuji ji i za snahu přiblížit mi váš problém co nejblíže! Přesto mám v hlavě více otázek a potřebuji v mé odpovědi klást otázky, zamýšlet se. Věřím, že v tom snad naleznete radu, kterou hledáte, či pohled na vaši situaci od někoho jiného. Nejdříve vám, ale chci říct, že musím ocenit, jak se snažíte bojovat. Jak píšete o adaptování se na únosnou verzi. Čtu z vašich řádků i zmírnění deprese. Ptám se sama sebe, jak tohle jste dokázala, že po 14 dnech se deprese zmírnila, nebo kdo, co vám pomohlo? Věřím, že je to vaše práce! A přijde mi to kus práce. Protože jak se tak sama deprese zmírní? Možná jste dělala něco takového, co ji neumožňovalo mít takovou intenzitu. Možná jste někde byla, něco dělala, třeba co máte ráda, mluvila s někým, koho máte ráda…? Co předcházelo nebo co doprovázelo to zmírnění? Také ta adaptace na únosnou verzi mě zaujala. Jak se tak dokážete adaptovat na únosnou verzi? A jak vypadá únosná verze, se kterou se dá asi tedy žít? Možná ne tak jak si představujete, ale dá? To mi přijde silné a odvážné! Opravdu! Myslím to vážně! Dovedu si představit, že by to taky jít nemuselo, ale vy jste to nějak dokázala. Proto se tak zajímám o to, jak vy to umíte, kde čerpáte sílu a asi i naději? Možná, co vám dává sílu věřit, že je to zvládnutelné? Představuji si, že když jste sem napsala možná máte nějakou víru, že je to řešitelné. Možná od té doby co jste napsala už jste se zase posunula někam dál ( možná už máte vizi i jiné cesty…viz. dále) a možná už není ani ta vyčerpanost….. Tak ráda bych slyšela, jak se máte právě teď. Také mám potřebu vám napsat, i když jste to už možná od někoho slyšela. Že to co prožíváte mi přijde přirozené a normální. Setkávám se s tím v praxi i v osobním životě. Kdy lidé se sami sebe ptají co to má za smysl střídání dne a noci, pořád je to stejný koloběh. Jak já ten život zvládnu…? Z vašeho dotazu čtu o vyčerpanosti a nedivím se. Zřejmě toho děláte spoustu a už samo zápasení s depresí, strachem, panikou, přece jen dokáže vyčerpat. Bohužel úplně konkrétní věci a detaily, na které bych se běžně doptala v osobní konzultaci, nemohu z vašeho dotazu vyčíst. Tak si jen můžu představovat a domnívat se. Že máte možná náročnou práci, nebo prostě jen práci a i to je vyčerpávající. Nebo zda máte děti…apod.….. Spousta lidí je vyčerpaných, unavených, a aby taky ne? A zvlášť když do toho musí člověk řešit nějaké své tíživé stavy. Věřím vám a chápu, že to není lehké. Zároveň se, ale potřebuji ptát a možná dát nějaký můj pohled…
Přemýšlím o vašem strachu – kdy důvodem je asi jakýsi pocit, že život je strašně dlouhý. Na to navazuje, že se musíte probouzet i když se vám nechce a s tím spojené stavy paniky a žaludeční problémy. Nevím, co přesně znamená probouzet se i když se mi nechce? Jestli je to, že třeba musíte vstát do práce?… Nebo, že vás budí strachy apod.…. Nevím jak konkrétně to vše vypadá čím to, že se objevil strach, že život je nekonečně dlouhý?Kde se ten strach vzal? Možná nevíte příčinu, možná vás něco napadne…. Co tomu předcházelo těmto strachům a myšlenkám? Co se to odehrálo, že najednou vám přijde život nekonečně dlouhý? Bylo tomu tak vždycky? Nebo to trvá krátce? A jak ten strach zmírňujete? Jak velký vliv má na váš život? Kolikrát v týdnu se objeví? 1x, 2x, víckrát? A jakou má sílu? 100% nebo 50 %? Nebo méně? Nebo více? Nakolik mu věříte?
Ještě když znovu pročítám vaše řádky zaujalo mě tam pár myšlenek. Zmiňujete ty dva mentální bloky. Vím, že je vysvětlujete. Přesto by mne zajímalo, jestli vás opravdu nepouští žádnou jinou cestou? Vzpomenete si možná na nějaký krok, který by mohl znamenat, že už jste na jiné cestě? Možná, že ty bloky nemají takovou sílu myslím, úplně stoprocentní jak se může zdát. Ale věřím, že to vidíte, jak to vidíte. Je těžké vidět to, jinak když nám není dobře. Možná když je vám lépe, je to mírnější, tak tam zahlédnete něco, někoho co už taky znamená jinou fungující, příjemnou cestu?… Moc se mi líbí jak zmiňujte koloběh života…Také to tak vnímám. Že život je koloběh a má to pro mě svůj smysl, střídání dnů a nocí, aktivity, odpočinku, zrození a umírání….Tak jak se na jaře probouzí příroda a zase v zimě usíná…Vy píšete, že jedinou cestou je podvolení se koloběhu….což může vyvolat strach, možná ze stereotypu, zvládnutí života, ale zároveň v tom já vidím i nějaké přijetí. Ano život je koloběh a asi i smysluplný, ale zároveň přijetí tohoto koloběhu nevidím jako jedinou možnou cestu. Kde se bere ta myšlenka, že tohle je jediná cesta? Já myslím, že to, že přijmeme koloběh života, neznamená, že je to jediná cesta. Můžu během koloběhu dělat i jiné věci. Mít čas na své koníčky, zájmy, přátele, relax…. Líbí se mi, jak dokážete své obavy, strachy pojmenovat, psát o nich, v tom vidím odvahu a vlastně možnou jistotu… Nedávno mi jeden zkušený kolega řekl, že v tom, že pojmenujeme své obavy, strachy může být také to, že jsme si sebou jistí. Spousta lidí tvářících se jistě a mluvících sebejistě, mají třeba nakonec možná větší strach než my… Ale to jen k zamyšlení. Mě to zaujalo…
Přemýšlím, jak by ty vaše rána měla vypadat a taky vaše dny? Jak vlastně by to vše mělo vypadat, když by tohle, co píšete, bylo v pořádku, vyřešené a vám bylo dobře? Co byste dělala, na co byste myslela místo toho všeho? Co já bych asi četla za vaše řádky? A jak vy sama, nebo kdo, co by vám pomohl věřit v to, že to tak může být a hlavně jak vy byste to udělala, abyste k tomu našla první třeba malý krok, abyste toho dosáhla. Nevím, možná řekla to někomu blízkému, nebo se podívala na nějaký film, dala si čaj….nevím co máte ráda, co vám dělá dobře? Zda máte rodinu, přátele…protože o těch se nezmiňujete a tak se jen domýšlím….fantazíruji…

Přemýšlím, že v těchto chvílích by vám mohlo pomoci zavolat i na linky důvěry, třeba Modrá Linka, Nebo na Krizové centrum – non stop linka (kontakty jsou na internetu). Nebo znovu napsat nám. Možná bych se podívala na zdroje kolem sebe - koho mám a pokud mám požádat ty, kterým věřím o podporu. Také můžete zkusit vyhledat psychologova, psychoterapeuta ve vašem regionu a s ním můžete v bezpečném a důvěrném místě o tomto všem mluvit. Možná dostat i rady, které potřebujete. Na známém lékaři najdete určitě psychology ve vašem regionu a můžete si tam přečíst i to jak pracují. Jsou tam i recenze lidí, kteří u nich byli. Teď koukám, že váš region je Praha. Tak tam bych za sebe určitě doporučila Mgr. Jana Březinová, Mgr. Jan Hesoun, Mgr. Emilie Šípová, Mg. Naďa Landová, Mgr. Markéta Závěřková, některé z nich i další najdete pod ISZ Management Centrum Praha. Pokud se nedomluvíte s nimi, určitě vás rádi nasměrují dál. Třeba i to pomůže najít další cestu. Já věřím, že z tohoto vašeho trápení je cesta ven! Znám z praxe lidi, kteří ji našli a cítí se dobře nebo mnohem lépe.

Pokud budete potřebovat určitě nás můžete znovu kontaktovat!
Přeji krásné dny jak jen to je možné!
A posílám sílu!
Michaela Klímová
Psychologické poradenství : mezilidské vztahy : tiky; sociální izolace; osamělost;
25.01.2015 20:35 - zobrazit dotaz
Dobrý den. Ani pořádně nevím, čím mám začít. Ale začnu asi tím, že už od mala mám strašně nízké sebevědomí. Co od mala, to je široky pojem..ale od té doby, co jsem nastoupila do školy. A to díky mým \\\"úžasným\\\" spolužákům :( Už jako malá jsem měla vždy nějake motorické problémy - tiky.....vystřídalo se jich hafo..i do ted zůstavají..ale už pár let stejný :( No, a tím jsem spolužaky \\\"ohromila\\\". Pořád se mi vysmívali. Neustále dokola.....smáli se mi kvuli tikům, ale taky se mi vysmívali za to, jak se oblíkám,chovám a tak dále :( neměla jsem se ve třídě skym bavit, všichni mě akorát ponižovali, seděla jsem vždy v koutě a potichu trpěla..častokrát jsem doma brečela. To trvalo od nějakeho konce ,či druhé třídy až tak do 4-5 ....pak byl chvíli klid..připadala jsem si strašně dobře, že mě mezi ně vzali...ale to netrvalo take dlouho :( Nyní jsem v 9.třídě a je to to samé..:( ve třídě mám kamáradku snad jen jednu,možná jěště jedna se dá za ni považovat...jinak jsou všichni falešní...někteří to ani neskrývají a stale mě ponižují a smějí se mi a někteří jsou falešní..takže předemnou samé hezkě řeči a za zády posměchy,narážky a pomluvy....I tedka tu sedím a brečím...vím,že jsou na tom děti hůře..šikana a tak dále....ale ja jsem děsně citlivá a ráda bych měla kamarady..ale nikdo mě nechce..jsem jiná,jak ostatní..v něčem opožděna, v něčem napřed ;) Ale mám jedu osobu,ktere se mužu kdykoliv svěřit..a to jest muj učitel..;) Je naprosto užasny..vždy pomuže a poradí...I ty trable ve škole jsem sním řešila..ale to je další problém. Mám ho strašně ráda, ale až moc :( než bych měla....cítím k němu hodně..láska k učiteli..,.-platonická láska..vím,že z toho nic být nemužu,ale řekněte to memu srdci :( furt si spolu píšem a bavíme.....A díky tomu ta láska je větší a větší..mám mu to říci,nebo nějak naznačit? :( Mně se vždy líbili starší chlapi....dříve to byl trenét,kteremu je 32 a ma rodinu..a ted ho vystřídal učitel..je mu 47..mně 14 :( ale už to trvá děsně dlouho...nemužu na něj přestat myslet :( Ale to je druhý problém...ten první je hlavně to sebevědomí...cítím se zbytečná..jsem uplně blbá a nic neumím :( už i ty testy ruzne tomu napovídaji..dnes jsem dělali v škole nějaky psychotest a take mi vyšlo, jak jsme ve všem neschopná. vše jsem měla v mínusu.jako jediná.jinak všichni měli pozitiva :( jen ja jsem neschopná....tak asi taky proto se semnou nikdo moc nebaví :( strašně ráda bych zapadla, ale nevím jak :( nemam si snima ani co říct :( Občas mi proběhne hlavou i kravina..jako je ukončení života,či utěk :( neříkam, že bych to udělala..ale myslím na to často..take si představuji,jak se mi něco stalo....je mi to přijemné..protože si myslím, že by si mě pak někdo aspon všimnul...;) Prostě se cítím odstrčena :( a to jenom proto,že mam tiky??? nebo proč se semnou nechtějí bavit? :( fakt mě to mrzí, bojím se ,že na SŠ to bude to samé..to už bych nepřežila...:( už takhle pouze ve škole přežívám .Nejhorší je,že když mam takovyto stres,tak se mi tiky horší..:( Takže je pak vše jěště horší. Nevím ani,zda jet na školní výlet...nemam se tam skym bavit..teda asi až jen na tu jednu kámošku..pojedu tam jen kvuli ní.Mohla bych tu psát jěště toolik řádků,ale kdo by to po mně četl :( Budu ráda, když mi nějakym způsobem odepíšete. Omlouvám se,zda otravuji,ale potřebovala jsem se vypovídat ;) Hezký den Simča
Milá Simčo,
moc tě zdravím a jsem moc ráda, že jsi nám napsala! Takže i těch tolik řádků bych po tobě četla a to se zájmem a ráda! Je mi líto, že se ti od mala děly nepříjemné věci ve vztazích se spolužáky. A tak se ani nedivím tomu, že se cítíš tak jak popisuješ. Také, že myslíš a představuješ si konec života. Věřím, že to poskytuje určitou úlevu jak už z toho ven. (Ještě se k tomu vrátím). Přesto mě, ale na tvém dopise zaujalo několik pozitivních událostí co jsi zmínila. Pak některé osoby ti blízké, kterým můžeš důvěřovat. No a taky, že zmiňuješ, že v něčem jsi dobrá. Navíc mi přijde, že si uvědomuješ důležité věci. Platonická láska, věkový rozdíl, že nad tím vším váháš a rozmýšlíš a nevrháš se bezmyšlenkovitě do něčeho. (Což já ve svých 36 letech, stále neumím). Myslím, že ve spoustě věcí jsi hodně dopředu před svými spolužáky. Chci ti, ale postupně zareagovat na to co píšeš.
Při popisu kdy ses poprvé setkala s negativními reakcemi od spolužáků mě napadalo, že prostě tohle si na prvním stupni ZŠ, opravdu měl zajisti učitel, učitelka. Nemohu si pomoci. Neznám je, věřím, že tě měli rádi, dělali asi co nejlépe mohli. Ale tomu pocitu, který se mnou hýbe se nemohu ubránit. Myslím, že se to dalo ze stran učitelů pohlídat a ošetřit. Ty jsi tomu, ale nějak dokázala čelit sama i když to teda nebylo snadné z toho co čtu z tvých řádků. Přesto jsi to dokázala. Chodila jsi dál do školy, zřejmě ses i učila, nějak, s někým jsi trávila zřejmě volný čas…. Přemýšlím, jak si tohle zvládala a to ještě tak, že jsi nakonec dokázala nějak svými silami, že tě mezi sebe vzali? Co to tam nastalo za změnu kolem té 4, 5 třídy. Píšeš, že ses cítila radostně, že tě vzali. Jak a co se změnilo? Možná ty jsi něco změnila? Možná, že si také někdo všiml toho v čem vynikáš, v čem jsi dobrá. Už se nevěnovala pozornost tikům? Co to bylo za období, za radost. Chtěla bych to slyšet vyprávět tě to. Co jste s ostatními spolužáky dělali. O čem jste teda jiném bavili apod… Také vše, čeho jiného si u tebe všímali. Čeho ty si všímáš? Nebo někdo jiný? Co je na tobě pěkného, co ty máš na sobě ráda. Tvoje rodina, tvoje nynější kamarádka, trenér, učitel? Je něco takového Simčo? Já věřím, že ano. Píšeš v něčem jsem opožděná v něčem napřed…..Já bych ty slova volila jinak. Prostě každý umí něco lépe, něco hůře, prostě jen jinak. Také tě může něco víc bavit oproti něčemu jinému. Tím pádem jsem já naprosto opožděná v matematice a to dodnes Mám to napořád. Ale zase jsem dobře citlivá a vnímavá k potřebám druhých. Píšeš, že i ty jsi citlivá. Já to vnímám jako přednost. Jako něco jak můžeš druhým rozumět, chápat je a přiblížit se k nim. Miluju knížky, kavárny, kino... To je taky príma ne? Ale zpět k tobě. Je něco takového co ty miluješ? Mě by hrozně moc zajímalo co tě baví, co máš ráda, v čem jsi to dopředu? Co by mi tvá blízká kamarádka, nebo učitel o tobě řekli? Co oni to mají na tobě rádi? O čem si s tebou povídají? O čem to mluvíte, píšete si? Jaké máš vlasy, oči, ruce. Cokoli, věřím, že je něco co se ti na sobě líbí a co máš ráda. A co oni mají rádi a právě i na tvé duši a chování. Přemýšlím ještě nad těmi psychotesty. Pokud ti to nějak půjde, pusť to z hlavy...(já jim moc nedůvěřuji. Nevím co přesně to bylo za psychotesty. Kdo se vám k tomu vyjadřoval. Co teda měli určit, ale já s nimi nemám dobré zkušenosti).. Taky jsem je kdysi dělala a vyšel mi podivný výsledek. A taky jsem dělala inteligenční testy při přijímacím řízení na VŠ a nepřijali mě a měla jsem nějaký moc nízký koeficient, asi taky mínus a taky jsem brečela a myslela jsem si, že jsem hloupá. A pár let na to jsem se dostala na VŠ, která mi přišla důležitá, bavila mne a tam jsem kromě oborových testů měla i inteligenční ok. No a mám ji vystudovanou. Tím ti chci jen ukázat, že do budoucna se to může vše vyvíjet úplně jinak. A hlavně, že máš na to prostor. Tak jako čelíš obavě, jak to bude na střední škole. Chápu tě. Kdo by chtěl zažívat znovu něco nepříjemného a opakovaně. Přemýšlím, co by se proto dalo udělat a zjistit? Co bys ty chtěla udělat anebo se s někým o tom poradit? Možná i výběr školy by stál za to. Projít si jejich principy, zásady. Dnes už jsou na výběr různé školy. Také přemýšlím, že tam můžeš narazit na úplně jiné lidi. Např. podobné tvé kamarádce. Těm co prošli třeba podobnou zkušeností, jak píšeš, jsou děti, co jsou na tom hůře. A s těmi už to může být zase úplně jiná zkušenost než ta dosavadní. Přemýšlím co tvoje rodina? Ví o tom, jak se trápíš? Co oni na to? Nebo jim to z nějakého pro sebe dobrého důvodu neříkáš? Možná by nakonec byli dobrými rádci, pomocníky, naslouchači. Ale co tvůj pan učitel? Přemýšlím, že ten se pohybuje přímo v tom prostředí a tvá kamarádka také. Co oni ti radí a říkají? Tak, že ti bylo nebo je lépe. Co říká ta kamaráda těm ostatním spolužákům? Dokonce ji důvěřuješ tak, že bys i díky ní jela na výlet. To je přece paráda. Že máš někoho tak blízkého, s pochopením a stejným pohledem na situaci jako ty! Pořád přemýšlím ještě co ti tak ve škole jde a baví tě. Co by tak i ti co se ti smějí, řekli, že v tom jsi dobrá. Možná tě něco napadne. A taky by mě zajímalo, co jim třeba nejde. Moc si nedokážu představit, že každý z nich by byl „úžasný“, vše věděl, uměl apod.… Už to, že se smějí někomu druhému možná něco vypovídá o jejich slabinách? Vím, že tento věk je takový citlivý, zranitelný, možná „pošetilý“…Ale přesto je tam osoba, která se tak k tobě nechová a to je ta kamarádka. Takže zřejmě je také v něčem o něco dále, stejně jako ty, než tvoji spolužáci. Ona se ti nesměje a ty by ses asi nikomu kvůli tikům či jiné odlišnosti (jakože každý jsme jedinečný, individuální) nesmála. Přemýšlím o tom, jak se ti líbí starší muži. Přijde mi to přirozené. Možná je to také proto, že si s nimi máš co říct. Že ti rozumějí a ty rozumíš jim. Bavíte se zřejmě o tom co tebe a je baví. Také se k tobě chovají hezky. A zřejmě oduševněle, „dospěle“, také chápou tvé starosti….možná i to tě přitahuje. Říkáš, že nevíš zda to naznačit učiteli, že ho máš hodně ráda. V tom mi přijdeš úžasná, jak to zvažuješ. Jak jsem psala, mně je 36, mám rodinu a neváhala jsem to svému lektorovi říct. Samozřejmě to vzal se vší grácií. Ale už jsem snad poučena. Myslím si, že na tom není nic špatného sdělit druhému co k němu cítím. Vůbec vyjadřovat své emoce. To je přirozené! Teď už bych jen zvažovala k čemu mi to bude užitečné, dobré, hlavně jak se pak budu asi cítit, jak budu reagovat na jeho reakci. A hlavně zda to má pro mě smysl, že to ví. Co tím získám a stojí mi to za to? Ale taky si myslím, že srdci nelze poručit. Možná, ale jde vyčkat. Když třeba váháš. Říct si co se pak změní, když to povím? Bude něco jinak a co? Anebo vyčkat, třeba se pocity ještě prostřídají. Troufám si říct, že by tě chápal a netuším, jak by reagoval Myslím si, že kladně. Jen nevím, co by si s tím jako učitel počal. Co by mohl změnit. Ale tyto lásky, a jak píšeš platonické, mi přijdu přirozené. Taky i hezké. Člověk může tak fantazírovat, být u sebe se svými sny. Nevím, co myslíš ty? Asi bych ti Simčo přála, aby se ti podařilo nějak zaměřit pozornost na to co se tobě a lidem co tě mají rádi na tobě líbí! A to bych prezentovala! Tak bych o sobě mluvila. A taky mi přijde, že tobě tiky nějak osobně nevadí? Kdyby na ně nereagovali ostatní nevhodně? Přesto bych si asi ještě důrazněji popovídala s učitelem, kterého máš ráda. Možná ho můžeš poprosit o pomoc znovu. Pokud ti radí. Myslím, že by mohl přijít i na to jak a kdy byste třeba diskutovali i celá třída o tom všem. Něco vymysleli takového v čem tobě bude dobře a klidně! Můžete to promyslet s ním i kamarádkou. Přemýšlíš co školní psycholog? Nevím, zda máte ve škole? Co nějaký psycholog ve tvém okolí, kterému bys mohla tyhle trable říkat, sdílet a věřím, že byste se posouvali dál. Našli cestu i jak zdolat obavy do budoucna, nechuť žít a měnit i současnost. Nebo ji udělat víc snesitelnou. Přijatelnou. Také to, že myslíš na konec života. Pořád přemýšlím, že jsou určitě i dny kdy je dobře, místa kde se cítíš dobře. Pokud ano co je na těch místech, na těch dnech, hodinách, lidech takového co máš ráda a proč ti stojí za to žít? A co máš na sobě ráda!? Taky je to fakt(ukončení života) definitivní konečné řešení a ty už jsi jich našla. Jsi skvělá, že hledáš, nezůstáváš s tím sama. Píšeš si o pomoc. A pořád můžeš hledat dál! Svěřila ses učiteli, kamarádce, možná i někomu mimo školu. Můžeš k psychologovi. Napsala jsi nám. Dá se to vyřešit. Věřím tomu a také už bylo dobře. Sama jsi to psala! Jak to, že se to obrátilo? Jak ty to vše zvládáš? Pořád do školy chodíš? Kde bereš tuhle sílu? Odkud? Od koho? Z čeho? Psala jsi o trenérovi, ty děláš nějaký sport? Co tě to baví? Taky mě to zajímá….Co je pro tebe významné, důležité ještě mimo školu? Jak trávíš svůj čas? S kým? Třeba jsou to príma chvíle. Třeba s príma lidmi a kdyby ti lidé věděli o tvém trápení zase by mohlo být lehčeji.
Já věřím, že bude!
Držím ti pěsti!
Míša Klímová
Ještě nám můžeš kdykoli napsat znovu. Zkusit zavolat linku důvěry v těžších dnech. Zkusit najít psychologa v tvém místě bydliště. (Třeba na známém lékaři kde máš i recenze od lidí). Nebo se poradit ještě více se svým učitelem a kamarádkou, případně rodinou…

Psychologické poradenství : ostatní : mezilidské vztahy; nespokojenost se sebou samým; potřeba změny;
23.11.2014 18:19 - zobrazit dotaz
Vážená poradno,

s přibývajícími lety mě čím dál více sužuje pocit, že je se mnou něco špatně, že jsem nedospěl nebo nepřišel na něco důležitého co by mi umožnilo splnit si svoje životní cíle. Je mi přes 30 a neměl více jak roční vztah s dívkou (většinu jsem jich ukončil já) a posledních 10 let se období mezi jednotlivými vztahy spíše prodlužují (cca 1 vztah za 12-24 měsíců).
Mám pocit, že něco dělám špatně a že s tímto přístupem k životu a ke vztahům nikdy nezaložím rodinu. Tento pocit mě začíná užírat a hlavně nevím jak to změnit.
Zatím plíživé depresivní stavy zaháním prací a studiem, ale každým rokem je to těžší a těžší.
Mým největším životním cílem je mít rodinu, děti a pocit že toto možná mít nebudu mě děsí a začínám mít pocity strachu.

Posledních pár let jakoby stagnuji, přežívám, nevyvíjím se. Pravidelné návštěvy psychologa v tomto ohledu nepomáhají.

Všichni říkají že mám čas, že dozrávám pomalu, ale já mám pocit že když na sobě nějak nezapracuji, něco nezměním, že se to nezlepší.

Nějaké nápady, rady kde najít cestu?

Milý Jirko,
Děkuji vám, že nám s důvěrou píšete, co vás trápí. Co mi přijde jako dobré, líbí se mi, že víte co je vás největší životní cíl. Někdo si třeba není jistý zase tím, co by chtěl. Zdá se, že máte jasno v tom co je váš cíl, co chcete a co potřebujete Současně vám věřím, že není snadné potýkat se s pocity strachu, představou, že svého cíle nedosáhnete. Píšete, že posledních pár let jakoby stagnujete, přežíváte, nevyvíjíte se. Současně, ale také mohu číst, že pracujete, studujete, máte vztahy s ženami. Přemýšlím, že i když je práce, studium pro boj s těmito stavy těžší, pořád to děláte. Možná tedy jen nestagnujete, nepřežíváte? Ale jen to jen taková má myšlenka. Jak vy to děláte, že to není ještě horší? Nebo spíše naopak jsou chvíle kdy je to lepší? Kdy máte pocit, že žijete? Prožíváte život? Také zmiňujete pravidelné návštěvy psychologa. I když píšete, že v tomto ohledu nepomáhají. Napadá mě, v čem teda návštěvy psychologa pomáhají? A zda studium a práce něco přinášejí? Říkám si, že vše má zřejmě „něco do sebe“, protože kdyby ne možná byste to už nedělal a vzdal to. Přemýšlím, co vám v těchto situacích dává tu naději, důvěru, dělat to dál, stále tam docházet a přemýšlet o tom? Ptáte se na nápady a kde najít cestu. Mně přijde, že cestu hledáte už tím, že se snažíte přijít na to, co by vám mohlo bránit v dosažení svého největšího životního cíle? Může to tak být? Píšete o vztazích, možná i tam stále hledáte to, co potřebujte, to co chcete. Jaká jsou tedy vaše očekávání? Například od vztahu se ženou, kam v něm chcete směřovat? Píšete, že je to těžší a těžší, ale ne že je to hrozné, nebo nejhorší. Je tam tedy něco co vám v tom co píšete, funguje? Co pomáhá? Co ještě děláte tak, že to není úplně hrozné? Když přijde pocit strachu, co on vám říká? A jak se ho zbavíte? Jak ho zase zaženete i tu obavu, že by se váš cíl nemusel naplnit? Děsí vás to pořád, celý den? Nebo jen při pomyšlení na to? Nebo to přijde náhle? Jak to, že to zase odezní a vy můžete fungovat dál, chodit do práce, mít vztahy…Přemýšlím, jestli jste se o tomhle všem s psychologem bavil? Ví to on/ona, že v tomto ohledu cítíte, že se neposouváte? Možná kdyby to váš psycholog věděl (pokud tomu tak už není) tak by byl rád, že to ví a mohli byste právě spolu prozkoumávat, co se to děje, že zde necítíte změnu. Myslím, že by to rád věděl, protože by vás rád následoval. Teda takovou mám představu já. A co vlastně už takového víte, že to v jiných oblastech pomáhá? Co všechno už jste s vaším psychologem ušli za kus cesty, a dařilo se? Co by vám třeba z toho mohlo pomoci teď. Co jste se během vaší spolupráce už mohl o vás dozvědět, naučit, třeba o dosahování cílů, nebo čehokoli po čem toužíte. Mohl byste to, co umíte, máte rád, víte, že to funguje použít teď? Také přemýšlím, co je tedy teď to významné a důležité ve vašem životě? Je to teda najít si fungují vztah, přijít na to zda jsem něco důležitého nepřehlédl? Co teď konkrétně chcete? Tak mě nějak leží v hlavě, jak vám ostatní říkají, že máte čas a že dozráváte pomalu. Připadne mi, že s tím nesouhlasíte? Že chcete na sobě pracovat, něco podniknout? Co to tedy má být? Co byste chtěl podniknout? Jak byste se chtěl změnit. Jaký tedy jste? Nebo jak by to mělo vypadat až budete změněný tak jak si přejete? Když bych vás potkala za rok a vás by tohle netrápilo a věděl jste, že jste už to důležité našel, co byste mi řekl? Jaký byste tedy byl? Možná byste s psychologem mohli nakouknout na to, jestli pořád pracujete na tom na čem teď vy momentálně chcete pracovat? Ptáte se kde najít cestu? Ještě k té cestě mě napadá, jak vy jste doposud hledal svoji cestu třeba v minulosti i v jiných situacích, co vám to pomáhalo, kdo vám pomáhal, jak vy sám svými silami jste to dělal? O tom dozrávání pomalu, kde se vzal tento pohled okolí? A kdo všechno to říká? Je někdo kdo to vidí, nebo vás vidí nějak jinak? Třeba jako já, že jste na cestě, hledáte, snažíte se. To je přece spousta věcí, za které by se stálo ocenit! Přemýšlím jestli váš psycholog ví o těch plížících se depresivních stavech vlastně o tom všem co jste nám napsal a jaký je jeho pohled na situaci? Nebo by byl, pokud to neví. Co by nám teď na to řekl, kdyby si četl náš „rozhovor“. Mně přijde, že se snažíte hodně. Já věřím, že někdy je čas velmi užitečný a tak přemýšlím, jak rychle se tohle vše musí změnit? Nebo možná už teď je něco jinak? Také říkáte, že většinou jste vztah ukončil vy, ale ne vždy? Možná to není vše jen na vaší straně, a proto stále také hledáte, přemýšlíte. Také mě přijde, že frekvence vztahů co máte, není málo, nebo hodně. Teď to takhle máte. Ale za nějakou dobu to může být jinak. Třeba už jen to, že jste napsal, nastartovalo nějakou změnu, nebo nastartuje. Jen je to takové mé zamyšlení. Možná můžete mít teď nějaký čas na promyšlenou, rozmýšlení. Přemýšlím, co by vám mohlo dodávat ještě důvěru, naději, že dosáhnete toho, co si přejete nebo kdo, jaká osoba. Třeba přítel, kamarád, kamarádka, někdo blízký z rodiny? Jaké nejbližší kroky byste teď mohl podniknout k naplnění toho, co chcete? Nebo co vám ukáže, že už se daří, že je líp? Na čem to poznáte? Ještě přemýšlím, že někdy i potíže přinášejí něco užitečného. Je tohle vše co se vám děje také k něčemu přínosné? Užitečné? Je i pohled druhých něčím přínosný? Dvakrát zmiňujete, zda neděláte něco špatně a o vašem přístupu k životu a vztahům? Nedokážu si moc takto psanou formou představit, co tím špatně myslíte, jakým přístupem? Jak ten váš přístup vypadá a jak byste se tedy přál přistupovat k těmto záležitostem? Co se vám to tam nelíbí?
Dala jsem vám jen takový můj jiný pohled. Třeba vás z toho něco zaujme a nasměruje vaši cestu dál. Možná v mé odpovědi najdete i nějaké užitečné nápady.
Případně nám můžete opět napsat.
Já za sebe bych ale měla potřebu probrat to ještě se svým psychologem. Když tam docházíte pravidelně, máte k němu zřejmě důvěru a to mi přijde hodně důležité pro posunutí se dál.

Přeji vám, ať se vše podaří dle vašich představ!
Posílám sílu!
Pěkné podzimní dny!
Michaela Klímová

Jdi na stranu << předchozí     následující >>

Server InternetPoradna provozuje občanské sdružení InternetPoradna.cz.
ISSN 1801-5190 © InternetPoradna.cz, 2001-2013.
Licence Creative Commons
InternetPoradna.cz, jejímž autorem je InternetPoradna.cz, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Unported .