SLUCHOVÉ POSTIŽENÍ
TĚLESNÉ POSTIŽENÍ
MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ
DROGY A ZÁVISLOSTI
OBČANSKÉ PORADENSTVÍ
DUCHOVNÍ PORADENSTVÍ
PSYCHOL.PORADENSTVÍ
E-LINKA DŮVĚRY
MENŠINY A CIZINCI
ZAMĚSTNANOST

Naši partneři

Vítejte v diskusní části webu! Tento prostor je určen pro sdílení Vašich názorů, postojů a zkušeností s dalšími klienty našich služeb a není zpravidla zodpovídán našimi specialisty. Proto, hledáte-li na našem webu odbornou pomoc, zadejte dotaz.

Předpokládáme, že naši diskutující chtějí svými příspěvky něco získat či naopak předat tak, aby také ostatní měli z jejich zkušeností užitek. Příspěvky vulgární, urážlivé, či jakkoli odporující platným normám ČR budou proto smazány, stejně jako příspěvky neodpovídající zvolenému tématu.

Příspěvky vztahující se k oznamovací povinnosti budou poskytnuty příslušným institucím.

Našli jste příspěvek, který sem nepatří? Napište na office@internetporadna.cz.

Pud sebezáchovy???

Kam zmizel...

přezdívka:
e-mail:
Pro ověření prosím vepište do políčka následující číslo číslicemi.
Příklad: stojedenáct = 111.
slovy: osmset třicet čtyři
číslicemi:
 


12. 11. 2010 11:41: Rakušanova Andrea, Bc., DiS. (office@iporadna.cz)
Dobrý den Nikko,
z toho co zde píšete čtu, že hledáte nějaké řešení v situacích s nimiž se setkáváte. Myslím, že existuje více způsobů a také příležitostí změnit to, co bychom změnit chtěli. Jen to často jde mnohem lépe, když na to nejsme sami. Když o všem můžeme s někým mluvit, sdílet naše pocity.

Pokud byste se chtěla poradit a asi o této možnosti na těchto stránkách víte nebo jste ji už využila, můžete zkusit napsat do sekce "zadat dotaz" v oblasti Psychologické poradenství. Odborní redaktoři - psychologové a psychiatři těmto věcem rozumí a můžou Vám poradit.

Využít můžete také Linek důvěry, kde se se svými starostmi můžete svěřit také. Pracovník Linky se Vám bude věnovat, poradí kam se ve svém okolí můžete obratit. Kontakty najdete na stránkách: www.capld.cz/show.php?sk=9. Některé z nich nabizejí službu nepřetržitě.

Zkuste prosím pro sebe vyhledat pomoc. Napíšete-li nám na email: office@iporadna.cz odkud jste, můžeme Vám adresy na odborníky vyhedat také.

Přeji hodně sil.
Andrea Rakušanová
08. 11. 2010 16:51: Nikka ()
Ahoj, tak jsem nad tím vším přemýšlela a nejspíš máš pravdu. Ano bohužel mě asi zklamal obyčejný život. Už vím co je můj problém, ale bohužel nevím jak si s ním poradit. Prostě jsem den co den, čím dál tím víc v koncích. Můj problém nejspíše spočívá v tom, že nedokáži snést neúspěch. Prostě jsem začala sázet na úspěchy a kariéru a to mě nejspíše ničí. Nedokáži se spokojit s tím, být průměrná :( Dostat se do průměru pro mne znamená obrovskou prohru. Prohru, kterou nemohu unést. Opravdu jsem asi sobec, protože když jsem byla na vrcholu tak mě nikdo a nic nezajímalo, ale teď když jsem dole a poohlédnu se za sebe mě to všechno ničí. Níčí mě to jakej jsem sobec, to že jsem všechny odstrčila i to že jsem ze sebe udělala to co teď jsem.
5 let jsem žila úspěchem a teď jsem se stala průměrem a to prostě asi neunesu. Strašně ráda bych to chtěla změnit. Nemyslet na to. Užívat si život takový jaký je, ale já to prostě nedokážu. Nebo spíš nevím jak to dokázat... Poslední dobou hodně přemýšlím o smrti, o tom to všechno ukončit. Prostě svůj život jsem totálně podělala a nejde to už vrátit zpět. Vím, že jsem si to vše způsobila sama. Svým jednání, svým chováním a způsobem života...
20. 10. 2010 21:37: Tadeáš ()
Ahoj!
Jsi hodná, že ses pokusila odpovědět na mé otázky. Pokud dovolíš, pokusím se trošku Tvé odpovědi zhodnotit. Pochopitelně jen jako cizí, nezávislý a spousty věcí neznalý člověk. A možná budu i krutý a tvrdý.
Celkově (ze všech odpovědí dohromady) mám dojem, že Tě zklamal "obyčejný" život. Věnovala ses kariéře a tomu podřídila vše. Čekáš, jak Tě všichni budou ctít, obdivovat a uznávat. Jenže, bohužel velmi často, v normálním životě člověk častěji potkává nezájem, nepochopení a spíš posměch. Takový už prostě život je! Všichni nemůžou být první a nejdůležitější. Je prot potřeba se radovat z maličkostí a drobné jemně řečeno nedokonalosti světa velkoryse přehlížet a nevěnovat jim pozornost.
Píšeš, proč by ses Ty měla otravovat pro ostatní (nebo tak nějak). Třeba proto, že být úspěšný není jen o lezení po zádech a budování kariéry, ale také o pokoře a ochotě věnovat svoji práci, čas a kus sebe těm druhým a jejich zájmům. Jenom tak si Tě začne okolí vážit, uznávat Tě, chtít se hřát ve Tvém úspěchu. Kariéra není jen o strachu, úspěch jen o výšce platu. Práce (a život) má mít smysl - musí být prospěšná jiným, jinak smysl nemá! V tom to je! Pokud myslím jen na sebe, všichni mě brzdí, všichni mi překážejí, nikdo mě nechápe, nikdo mi nevyhoví - a jsme u jádra Tvého problému = život nestojí za nic! Musíš se stát OBLÍBENOU! a nenahraditelnou! Ale takovou se staneš jen tehdy, kdy se právě budeš zabývat pocity a názory ostatních. Ne být jen (neoblíbenou) velitelkou či ředitelkou či prospěchářkou.
Vztah s rodiči? Není jejich nezájem jen snaha o to, aby "se Ti nepletli do života"? Není rozhovor s nimi jen zdvořilostní, kdy se "bojí" se s Tebou bavit o důležitých věcech nebo o věcech z Tvého života, kterým prostě nerozumí a nechtějí Tě rozlobit či uvést do rozpaků?
Zkus více myslet na druhé a méně myslet na sebe. Zkus se více vžít do pocitů a potřeb ostatních.
20. 10. 2010 05:42: Dana ()
A co manžel pro kterého jste důležitá a pokud jste pro někoho důležitá a potřebuje vás tak tak úplně sama nejste. A možná že jak píšete sestra chce aby měla mámu jen pro sebe a své děti tak mámu zaměstnává natolik že ji už nezbývá čas a domnívá že když si nestěžujete že jste v pohodě a je ráda že aspoň vám to klape. V tom případě se nějak musí dozvědět že vám chybí a že tím trpíte.
Mě sice taky vadí ten pocit že sem jim dobrá jen když něco potřebují ale na druhou stranu sem ráda že když potřebují že jsem to já na koho se obrací.
19. 10. 2010 14:27: Nikka ()
Věřím, že jsi určitě skvělá máma a tvé děti na tebe můžou být velice hrdí. S tou ztrátou mě to moc mrzí. Ano asi máš pravdu zapomenout nejde jde to částečně vytěsnit, ale stejně to v člověku nejspíše zůstane do konce života. Ono je to někdy dosti těžké vztahy jsou strašně zapeklitá záležitost. Máme obě stejný problém já jako dcera a ty jako rodič. Někdy mi prostě přijde, že vážně na tvrzení že člověk si uvědomí co vlastně měl, až když to ztratí... něco bude. Je to prostě pravda. Má sestra by to nepochopila jde jí jen o to, aby měla mámu jen pro sebe a své děti. Je prostě dosti sobecká. Já teda děti nemám. A prostě přijde mi že jsem totálně sama. Mé sestry se také ozvou jen když potřebujou hlídat a nebo z něčím pomoci na to jim jsem dobrá :( ... jj je to pech prostě nespravedlnost a nebo jsem moc velkej cíťa a vše si moc beru. Též si připadám jako uplně cizí. Vše pozoruji z povzdálí a je mi z toho na nic.
19. 10. 2010 06:20: Dana ()
To je těžký, nedalo by se se sestrou promluvit že ji ráda vidíte ale chtěla by jste mít rodiče chvíli jen pro sebe že oni na sebe mají přece jen víc času ale vy jen ty dvě hodiny. Já mám spíš opačný problém když se měsíc neozvou už prozváním jestli jsou v pořádku a jdu jim tím asi na nervy, kdykoliv potřebují jsem k dispozici za starší jedu taky dvě a půl hodiny autobusem ale u obou mám pocit že jsem dobrá jen abych pohlídala vypomohla s domácností a jinak že o mě nestojí, když ptám mám pocit že mě to nemá co zajímat nejsou zlé ale berou to tak nějak příliš to je náš život a to je tvůj život a to mě dost zraňuje protože můj život je i jejich život bez nich už nic moc nemám vlastně bez nich už nemám nic. Možná chyba v komunikaci asi by si to na to téma potřebovalo upřímně si promluvit že je pro mě jejich přístup zraňující a já taky nemůžu říct že bych po pár nejspíš neuvědomělých studených sprchách neochladla. Cítím mírné odcizení a dost mě to trápí a nevím jak jim to říct aby to nepochopily špatně.
K bodu 5. asi nemůžu mluvit za jiné ale nejsem jen chvíli smutná a časem mě to nepřešlo, jsem máma tří dětí a jedno už deset let chybí a smířit se s tím je pro mě pořád nepředstavitelné a navíc šedivím strachem kdykoliv jsou mé zbývající děti někde na cestě, další ztrátu bych už neunesla jsou přes všechno zlobení a nedorozumění to nejdrahocennější o co v životě stojím.
18. 10. 2010 18:26: Nikka ()
ono jak se to veme. Sama bohužel vidím, že rodiče o mě nestojí. Nezavolají, nenapíšou a ani nezajedou na návštěvu i přes to, že už je k sobě 2roky neustále zvu. Však oni mají stejné možnosti jako já. Mohou zvednout blbej telefon, nebo alespoň prozvonit. Proč mám neustále jezdit a dávat o sobě vědět jen já. Však to mají stejně daleko jako já k nim. To prostě nepochopím. A když už přijedu tak hned přijede i má sestra a dopadne to tak, že se trmácím 2,5h autem abych si sedla v obejváku dala kafe a dívala se na to jak rozebírají sestřiny starosti, co maj v jakém obchodu a tak a pak sedla do auta a jela zase 2,5h zpět domů. Má sestra to má k rodičům 15min. Prostě když vidím takový nezájem tak je mi z toho na nic :( tak proč mám brát ohledy na to jak se budou cítit? :( Oni ohledy také nemají. Nikdy se nezeptají jak se mám nebo jak mi je.Však oni vlastně nevedí ani kde bydlím. V životě u mě nebyli a ani je to nezajímalo...
18. 10. 2010 16:58: Dana ()
Bod 5.
Dobrá úvaha jako rodič to můžu brát i opačně na co na brát ohled na dospělé děti aby je nezranilo vždyť mají svou kariéru, manžela, své děti, své přátele chvíli budou smutný ale časem je to přece přejde. Děti si neuvědomují že to že jsou dospělé a rodiče nepotřebují, že ti rodiče potřebují je. Rodiče dožívající s pocitem že je už nepotřebují ani jejich vlastní děti. To je teprv prázdno žít jen ze vzpomínek. Na co se trápit jako rodič když naopak od našich dětí je naše budoucnost poměrně jasná děti daleko prázdno jen vzpomínky že nás kdysi přece jen někdo potřeboval.
14. 10. 2010 11:14: Nikka ()
No odpovědět si na ty to otázky je poměrně hodně těžké, ale pokusím se to dát nějak do kupy.
1.co by mě nejvíce potěšilo? No tak to je hodně těšké, ale nejvíce by mě potěšilo kdybych byla "normální" neměla tyto stavy deprese, beznaděj, pocity prázdnoty a zbyvit se chuti ryskovat. Být spokojená, mít radost ze života a tak.
2.co by se muselo stát? To bohužel nevím :( (zkoušela jsem přehodnotit své priority, změnit způsob života - ale nic nepomohlo)
3. S deníkem jsem se dostala vždy na nulu z toho důvodu, že jakmile jsem začala psát své pocity, poznatky, plány, tak jsem se dostala do úvahy kdy život stojí za nic :( s tím že ať udělám co udělám stejně je to špatně a výsledek nebude nikdy jiný :(
4. V mém životě jediné co se změnilo je to, že jsem přešla ze školy do práce, začala jsem si budovat kariéru, postavila se na vlastní nohy a začala jsem budovat věci a život, který mám. Jednoduše řečeno odstěhovala jsem se 200km od domova a začala makat na své kariéře. Začala jsem si stavět velké cíle a nároky sama na sebe a za tím jsem šla to cca 4roky fungovalo skvěle, ale teď už to nezvládám a nedokoži ze svých nároků slevit :( byť bych chtěla.
5. Co by se změnilo? Bohužel opravdu nic:( jediné co by se stalo je to, že rodiče by byli nějakou chvíli smutní (ale to by časem přešlo - přecejen mají ještě mé sourozence), kamarádi - našli by si novou kamarádku a občas by si na mě možná i vzpoměli. Manžel - ten by to nesl hodně těžce a nejspíš by to nezvládl. No a v práci? Přišli by o troufnu si povědět důložitý článek teamu, ale zase každý je nahraditelný.

Je mi jasné že bych ublížila spousty lidem kolem sebe, že by byli smutný a trápili by se, ale na druhou stranu proč se mám trápit já? Kvůli soucitu druhých? Vím teď zním jako sobec, který kouká jen a jen na sebe :(
Už jsem zkoušela napsat i dopis na rozloučenou, dokonce jsem si shrnula i proč žít a proč nežít... jednoznačně vyšlo nežít :( jsem si vědoma, že je neuvážené takhle smýšlet a že s tím musím něco udělat, protože smrt je až to poslední co člověk udělat může, ale tak nějak už mi docházejí síly, dochází inspirace a i chuť...
14. 10. 2010 06:34: Tadeáš ()
Ahoj!
Je dobře, že zase píšeš. Jsem rád... Mám dojem, jestli se hlavně moc nepodceňuješ. Nebo - doufám, že ne - na Tebe leze "střední věk" a jeho krize. Nebo se toužíš stát něčím vyjímečná, zajímavá, obdivuhodná. Proč ne?! Píšeš, jestli nejsi narušená. No a i kdyby! Co z toho? Kdo z nás je úplně normální?!
Je ale dobře, že o věcech přemýšlíš. Zkus si tedy zodpovědět pár otázek:
1. Co by Tě (kdybys měla neomezené možnosti) nejvíc potěšilo? Odpověď "zabít se" se ale nebere - něco jiného.
2. Co by se muselo stát nebo změnit v životě, aby se Ti život stal "k žití", aby sis ho začala buď vážit nebo se o něj bát.
3. Proč ses s deníkem vždy dostala na nulu? Nepovedlo se splnit nic? Pak je třeba si přiznat proč. Je to tím, že nemám čas, je to tím, že se mi nakonec do ničeho nechce, je to proto, že mám strach, je to proto, že na to nemám, je to proto, že cíl byl nerealizovatelný, je to proto, že ...
4. Co se ve Tvém životě změnilo v době, kdy Ti dnešní stavy začaly?
5. Co by se změnilo ve Tvém okolí a v životě Tvých blízkých, kdybys (najednou) nebyla? Zase - odpověď NIC se nebere. Není správná a je příliš zjednodušující.

Jdi na stranu << předchozí     následující >>

Server InternetPoradna provozuje občanské sdružení InternetPoradna.cz.
ISSN 1801-5190 © InternetPoradna.cz, 2001-2013.
Licence Creative Commons
InternetPoradna.cz, jejímž autorem je InternetPoradna.cz, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Unported .