SLUCHOVÉ POSTIŽENÍ
TĚLESNÉ POSTIŽENÍ
MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ
DROGY A ZÁVISLOSTI
OBČANSKÉ PORADENSTVÍ
DUCHOVNÍ PORADENSTVÍ
PSYCHOL.PORADENSTVÍ
E-LINKA DŮVĚRY
MENŠINY A CIZINCI
ZAMĚSTNANOST

Naši partneři
05. 05. 2017 12:17 - Dagmar
mezilidské vztahy: úzkostné stavy; rodinné vztahy; nejistota; partnerské vztahy; mezigenerační vztahy
Dobrý den,
nevím jak začít, jsem tu poprvé, jen vím, že potřebuji asi odbornou pomoc. Je mi 31, jsem jedináček, s přítelem žiji už 7 let. Od začátku tohoto roku mám v sobě hroznou úzkost. Minulý rok hledali mí rodiče bydlení v Praze, i přes všechny rady mého přítele si to stejně zařídili po svém. A tak je to vždy. Něco potřebují, přítel najde řešení, poradí, ale oni si to udělají jinak. Ani ho o to nepožádají, jen to tak nějak oznámí, pak ani nepoděkují. S rodiči jsem ve velmi úzkém vztahu. Mám je moc ráda a zastávám..zastávala se jich na obranu když o nich přítel říkal různé věci. Neřekla bych že jsem rozmazlené dítě. Pracuji už od 17 let. Vše co jsem chtěla tak jsem si na to musela vydělat. Neříkám že mi nic nekupovali, ale že jsem si třeba napůl s nimi platila soukromé školy a tak, ale bylo to mé přání. Nechtěla jsem totiž aby mi to platili celé, jen proto že chci na soukromou a ne na státní. Když jsem měla svoje první velké vydělané peníze, tak jsem koupila tátovi kameru...v té době stála opravdu hodně. Ale mně to nikdy nevadilo. Když jsem byla malá tak jsme spolu občas jezdili na dovolenou, pak od těch 17 jsem jezdívala každé léto do zahraničí si přivydělat na školu. Naši za mnou nikdy nepřijeli. Ani mně to nějak zrovna nenapadlo. Pak jsem šla na vysokou a tam poznala svého přítele a jsme spolu doteď. Plány jsem měla úplně jiné. Udělat si školu a odjet do zahraničí a tam zůstat. Můj přítel má jiné rodiče než jsou ti moji. Nebydlí ve stejném městě jako my a moji rodiče, takže si volají každý večer asi půl hodiny a vyprávějí si jaký měli den. Jednou za měsíc k nim jezdíme, tak sedíme v obýváku a mluvíme, tedy spíš oni stále mluví, o všem. O rodině, o známých, o politice, o historii a nevím co ještě. Je mi s nimi fajn. Jsou vždy v pohodě, jeho máma vždy napeče a uvaří, zeptá se jak se mám, řekne mi ona co dělala, poví mi jaký má názor na tohle a tamto. A přítel má ještě o 2 roky mladší sestru, ta za pár dní bude mít syna, tak se všichni hrozně těšíme. Loni v zimě dali přítel s jeho sestrou jako dárek pro jejich rodiče výlet do Paříže. Na to jsem automaticky řekla, že tam vezmu i svoje rodiče. Přítel ale nechtěl. Protože je to dárek pro jeho rodiče co tam nebyly X let a chce je tam vzít protože oni je tam tam vzali když byli ještě děti. Já ho prosila a přemlouvala, že to bude fajn. Tak jsme vytáhli mý rodiče na pivo, tak jako každou nedělí. (S našima jsme se do tohoto ledna vídali opravdu hodně často, každý víkend jsme šli k nim, táta udělal palačinky, nebo oni k nám, nebo jsme šli na pivo do hospůdky a kecali. Nebylo to stejné povídaní jako u jeho rodičů, ale mně to nikdy nevadilo, já byla jen ráda, že jsme všichni spolu.) Našim jsem řekla, že je vezmeme do Paříže společně s jeho rodiči, že to bude hrozně fajn a že půjdeme tam a pak jinam. V tu chvíli nevypadali nějak šťastně, tak nějak překvapeně. Ptali se na jak dlouho, když jsem jim řekla týden, tak říkali že je to dlouho. Že Paříž už nemá to kouzlo jako předtím (nikdy tam nebyli), že jsou tam ty nepokoje a emigranti, ale že teda pojedou. Pak se máma urazila, když zjistila, že přítelova sestra ví pohlaví dítěte a neřekla jí to, když jsme byli s rodiči u rodičů přítele na návštěvě a tam se jí na to ptala (ale ona se ptala veřejně a jeho sestra si to nechávala na čas až přijde manžel a oznámí to všem spolu, to už jsme tam my nebyli). Když jsme se po tom pozvání vraceli z hospody domů, tak přítel řekl, že je tam nechce a nevezme je tam. Mě popadla panika, jak nevezme, jak nechce, proč? Říkal, že si ničeho neváží, že stejně to vypadalo že nechtějí, že on si nechce kazit dny ve Francii tím, že se moje máma bude urážet kvůli blbostem. Ten večer jsme se hodně pohádali, hodně špatných věcí jsme si řekli. Já na něj řvala, že jestli nejedou oni tak ani já ne, že jsem je teď tam zvala a nebudu to jen tak rušit jen proto že on chce. Urážela jsem ho, mlela jsem tu svou aniž bych to tak myslela. On křičel, že vůbec nevidím jak se oni ke mně chovají. Že já je mám na prvním místě a až potom je on, ale že tohle mu nevadí, ať to tak klidně je. Že jsem si vše musela platit sama, že mně nebrali na žádnou dovolenou na kterou jeli, že se ani nezeptali jestli nechceme s nimi, že když jsem byla týden v nemocnici kvůli slepáku a on to byl nakonec močák, tak za mnou přijeli asi 2x a on tam byl každý den. Že jsem jak z nějaký sekty, zaslepená tím co nevidím. Že oni se mají spolu na prvním místě a pak až jsem já. Že i když jsem ještě byla na střední, tak táta jel do Prahy pracovat a mamka zůstala se mnou, ale ja pak jela na jinou školu a vracela se jen o vikendech domu a ona byla cely tydny sama a rozhodla se jet do Prahy za tatou a mne tam nechali samotnou. A ja uz si nepamatuji zda jsem to tak chtela, zda se mně ptali jestli nechci s nimi do Prahy nebo ne. Křičel že moje máma je jen sobec který závidí ostatním peníze a je furt naštvaná na svůj život. Já byla s mámou vždycky víc kamarádka než dcera a matka. Říkal, že by si mě měli víc vážit, jsem jejich druhé dítě, to první umřelo hned po porodu. Od té doby jsme měli doma dusno. Hodně jsme se pohádali a já si uvědomila že tohle může být konec. Řekla jsem to kamarádkám a on zase svým kamarádům. Hledala jsem řešení, co mám dělat. Přítel mi řekl, že já s nim do Paříže pojedu, že je to blbost abych nejela jen kvůli tomu, že je mi líto tu nechat mé rodiče, že jim to klidně vysvětlí. Ale já se bála že by jim to vysvětlil nějak špatně a oni by se urazili ještě víc. Tak jsem řekla že to udělám sama. Trvalo mi to asi měsíc se k tomu dokopat. Mluvila jsem o tom se svoji kolegyní v práci, ta mi psychicky hodně pomohla. Že bych jim to měla normálně říct, že jim nejsem nic dlužná. Že můj přítel je charakter pokud mi to všechno řekl jak to cítí a že mi tím chtěl pomoct. Hodně mi to otevřelo oči. S přítelem jsme si doma sedli a probrali to úplně v klidu. Řekla jsem mu, že už ho nikdy nebudu do ničeho nutit. Uvědomila jsem si, že jsem docela manipulátor když něco chci a to není ve vztahu dobré. A hlavně jsem si uvědomila že ho můžu ztratit. Odhodlala jsem se a šla to říct rodičům. Celá jsem se třásla. Řekla jsem ji, že to byl dárek pro jeho rodiče a já se do toho takhle uvrtala. Ještě že tam byl táta. Ten celou tu situaci zlehčil a řekl že se nic neděje. Že stejně nevědí jak to bude mít v práci a že nejsou zvyklí takhle jezdit s někým na dovolenou i když je to potěšilo a ať z toho nejsem smutná. Jenom máma mi říkala že už se budeme vídat jen na svátky a narozeniny. Nevím jestli byla smutná nebo naštvaná. To proto že já se neumím moc dobře v takových situacích vyjadřovat. Já jim k tý Francii že nikam nejedou řekla ještě, že se už nemusíme vídat tak často jako dřív, že bychom mohli trochu zvolnit. Že přítel už nemá tolik času jako dřív kvůli práci no a já že se musím asi trochu odpoutat, protože bez nich jsem podle mého nedávala ani ránu. Tak to je asi vzalo. I když jsem to možná myslela jinak. Od té chvíle se chovali velmi odtažitě. Vše jsem musela začít já. Volat jim večer, i když rozhovor byl asi na 2 minuty. Jezdit za mámou do práce jen tak. Ona je vždy tak skleslá. Je opravdu málo dní kdy si užívá života. Vždy je nešťastná z toho jaký má život, jakou má práci, že neumí cizí jazyky. Že její kolegyně nemusí pracovat protože její muž je bohatý a že to nechápe proč do práce chodí. No a tu náladu dokáže přenýst na mě. Táta takový není. Je kliďas. I když ho teď propustili z práce tak se nevzdává a vždy mě uklidní.Bohužel mého přítele brali jako svého syna a neuvědomovali si že se chovají tak jak se chovají. Přítel už s nimi nechce chodit tak často na pivo. Mně nic nezakazuje. Spíš naopak. Říká že rodina je velmi důležitá a ať s nimi jsem, jen jeho ať už z toho vynechám. Tohle mě mrzí, že to není jako dřív. Bude mi trvat hodně dlouho pochopit, že ne každý chce to co já a že nemůžu lidi k něčemu nutit. Po návratu z Francie, kde jsme si s rodiči suše psali jaký je počasí, navrhnul přítel abychom k nim zašli na kus řeči. Já byla šťastná ale zároveň jsem se bála jací budou. Dovezli jsme jim čokoládu. Mamka koupila chlebíčky, mraženej dort a colu pro nás. My nic nechtěli...byli jsme nacpaní z oběda. Tak se urazila. Pak byla uražená že přítel furt dělá něco na mobilu a nebaví se s námi a byla vůbec uražená a taková naštvaná, že jsme je nevzali s sebou. Když přítel odešel po půlhodině kvůli práci tak byla furt divná. Ptala jsem se jí co je, nechtěla se bavit. Jen že je to už jiné, že se můj přítel k nim chová jinak, jak kdyby mu něco udělali. Ale že pokud jsem s ním já šťastná že je to dobře. A ať se děje co se děje tak pro ně budu to nejdůležitější co mají. Říkala jsem to doma příteli, ten jen říkal že kdyby to tak opradu začli praktikovat tak by se k nim choval jinak. Že chce aby se ke mně chovali hezky. Já jsem z toho celá zničená. Vím že přítel bude chtít zase někam jezdit na výlety a že bude chtít vzít své rodiče a že nebude chtít brát mé rodiče. A já z toho zase budu vyřízená. Protože oni budou smutní a naštvaní a já nevím jak jim to říct nebo co jim říct. Furt si říkám že to není navždy, že možná jednou pojedeme spolu a bude to fajn. Ale co když pojedeme spolu a oni budou uražení a to zkazí všem náladu. Moje kolegyně z práce říká, že mě citově vydírají. Že už vidí že nejsem jejich holčička a že se jim to nelíbí. Přijdu si jak puberťák když tohle řeším. Ale trápí mě to. Říkám si, že než budu vdaná a budu mít děti, tak bych s nimi ještě někam ráda jela. Ale myslím s že přítel by nejel, zas ho tu nechci nechat, jezdíme všude spolu. Přijde mi to nefér. Zároveň si nejsem jistá zda by chtěli jet naši někam se mnou. Tyhle věci řeším už od začátku roku. Z toho mi přijde že mi začla obsedantně kompulzivní porucha. Furt musím tak 3X kontrolovat zda není zapnutá trouba (nedělala jsem na ní týden), zda jsou zavřená okna, balkon, vypnutá televize a nejhorší zda jsem zamkla...to se vracím klidně znovu abych se přesvědčila. Taková jsem nebývala. A ve Francii už vůbec ne. S přítelem je to jinak vše super. Jednou jsem mu vylila svoje srdce a řekla jsem mu jak mě to trápí, že se mě naši nezeptají na to či ono a že jeho rodiče jsou furt v pohodě a já se svými to mám takový. Hodně ho to překvapilo že už to vidím jinak, hodně to náš vztah stmelilo a je mi velkou oporou. Děkoval mi, že jsem mu to řekla i když mi to bylo trapné. Už prostě vidím ty rozdíly mezi jeho a mými rodiči a je mi to hrozně líto. Já si vždy přála velkou rodinu a aby se všichni měli rádi a aby jsme se setkávali společně. Můžete mi poradit jak se v takové situaci zachovat abych se cítila líp?

Psychologické poradenství 13.05.2017 23:15: Klímová Michaela, Bc., DiS.
  Milá paní Dagmar,

moc vás zdravím. Pročetla jsem pečlivě a se zájmem co vás tíží. Věřím, že to co prožíváte není snadné. A vážím si toho, že jste nám napsala a svěřila se. Zároveň mě zaujala vaše myšlenka, že to jak to teď máte s rodiči, nemusí být definitivní a váš vztah se zase může vyvíjet dál.
Mám pocit, že se nemohu pozastavovat u všeho co bylo napsáno, přestože jste vše vykreslila celkem důkladně. A za to moc děkuji. I tak nemohu znát všechny souvislosti kolem. Co mi přijde moc príma, že se na základě událostí co popisujete utužil ještě více váš vztah s přítelem. Přemýšlím, že to co možná teď všichni potřebujete je nějaký čas. Každý z nás se může vyvíjet a měnit a v různých životních situacích a etapách se také mohou proměňovat i naše vztahy. Jak jste psala do budoucnosti o založení rodiny, tak si také říkám, že v té době už může být situace jiná. Myslím, že stejně jako vy se srovnáváte s tím co jste si s rodiči řekli, tak se s tím možná srovnávají i oni zase svým způsobem a tak jak to umějí a znají nejlépe a potřebují svůj čas. Zmiňujete, že rodiče přítele jsou jiní. Možná je to obohacující, že se navzájem od sebe můžete inspirovat a také zjišťovat co vám vyhovuje a co ne. Přesto je vídáte méně než donedávna vaše rodiče a říkám si jestli je vůbec příležitost vidět je i v nepohodě. V mé fantazii si představuji, že “nikdo není dokonalý”. S vašimi rodiči jste se vídali více a mám zkušenost, že to se konflikty více objevují. Také přemýšlím, že nějak mezi vámi všemi se možná míjíte v komunikaci. Nejsou vyslovena ta pravá přání, kdo co chce a jak. Berte to prosím jen jako mé úvahy. Nejsem si jistá zda jste se všichni slyšeli, co si to vlastně říkáte, co je tím vzkazem co vysíláte v řeči jeden druhému. Pouze přidávám jiný pohled na situaci, kterou popisujete a pro vás k možnému zamyšlení, pokud vás to zaujme. V těchto případech je také někdy užitečné jít na skupinové sezení k terapeutovi nebo na kurz asertivity, kde se právě člověk “učí jak komunikovat” právě s těmi nejlbližšími. To se mi zdá bývá to nejcitlivější. Protože je máme rádi, jsou pro nás důležití. Aspoň tak to znám z praxe, ale i ze svého osobního života.
U vás, ale ještě přemýšlím o jedné věci. Zmínila jste, že ve Francii bylo dobře. Jak tam jste se o sebe duševně postarala? Myslím co jste tam dělala jiného než tady. Vím, že je to dovolená, změna prostředí apod...Ale možná i tam si dokážu představit, že by mi myšlenky odbíhaly k rodičům apod...Přemýšlela jste tam o něčem jiném? Dělala jste něco jinak, že mohlo být dobře?
Také zvažuji, jak to vlastně máte ve vztahu vy a váš přítel. Přišlo mi, že ve vašem vztahu a mezi vámi “jakoby stojí rodiče obou dvou”. Mohla jsem číst, jak trávíte čas s nimi. Mnohem více než jak vy dva sami. Pro oba dva je podle vašich řádků důležité být s nimi v kontaktu. A to úplně chápu. Přemýšlím však také co vy dva? Jak vypadá váš vztah když na chvíli poodstoupíme od vašich rodičů vás obou? Přemýšlím zda jezdíte sami bez rodičů na dovolenou a jak často a jaké to je. Jaké je pro vás trávení času bez nich. Kam bez nich chodíte, co děláte... To jen zase mé fantazie....
Také přemýšlím, že jsem četla více pozitivního o rodičích přítele, přestože více času jste trávili s vašimi rodiči. V čem je vám a vašemu příteli, nebo bylo s vašimi rodiči dobře? Co by mi asi odpověděl váš přítel a hlavně vy. V čem jsou príma? O čem jste si tak u piva povídali a bylo vám příjemně? Je mi sympatické jak všichni máte snahu o to aby rodina držela při sobě a je pro vás na prvním místě. Je to milé a krásná hodnota, tedy pro mě. Také jsem četla jak jste se dokázali v minulosti podpořit, spolupracovat. Proto mám naději, že se s situací všichni dokážete časem srovnat. Samozřejmě s jistotou bych si to netroufla říci. Jen jsem to tak pocítila při čtení vašeho dotazu.
K dotazu co je pro vás teď dobré. Napadá mě to, jak se postarat o sebe. Zůstat u sebe. Přijde mi důležité zaměřit se na to co vám dělá dobře, je to hudba, přátelé, večere, umění?Číst doma knížku atd. ? Co vám většinou v nepohodě pomáhá a funguje? S kým trávite čas? Je možné s menším úsilím kontaktovat rodiče. Zvlášťe když vám pak nedělají dobře stavy vaší mámy? Možná může být někdy přínosné dát si chvíli prostor pro obě strany. Ale to je určitě na vás. Také si říkám, že by mohlo být užitečné, trávit teď čas spolu jen vy a přítel, případně s přáteli. Jet na dovolenou sami apod. Jen vy dva bez vstupu dalších, nebo rodičů. To je určitě také na vás. Možná vám tyto mé úvahy ukážou, co si přejte, co potřebujete, nebo právě naopak.
Zmiňujete kontrolu spotřebičů atd...Přemýšlím co je asi za tím. Potřeba nějaké jistoty? Ujištění, bezpečí? Nějak mít pod kontrolou a pocit držení něčeho v rukou, když není možné teď hned zajistit abyste byly zase všichni dohromady? Samozřejmě nevím jak moc jste vytížená v práci či jinde atd... Vycházím z toho co jste popsala. Události co vás trápily a trápí. I to věřím, může mít vliv na opakovanou kontrolu. Nějaká zátěž. Objevilo se to již dříve, v minulosti? Nebo až poslední dobou? Opět jen přemýšlím. Tohle a také vztahy s rodinou a další věci z vašeho života, můžete bezpečně a klidně popsat, říci a rozklíčit na psychoterapii. Kde budete mít více prostoru a také v bezpečném prostředí mluvit o tom co vás tíží a hledat cestu ke klidu. Případně I tam vám mohou nabídnout zase další možnosti, rozšířit oblast o to kde se dá pomoci.
V Praze znám dobré terapuety, kterým věřím a věřím, že je to s nimi smysluplně strávený čas. Přikládám kontakty. Mgr. Jan Hesoun 732 771 003 , Mgr. Naďa Landová, 777 241 715 Mgr. Emilie Šípová, http://www.poradna-praha.cz/tym/sipova-emilie/, Pokud budou mít plno určitě vás odkáží na další kolegy.
U Mgr. Emilie Šípové je velmi přínosný kurz asertivity. Sama jsem ho podstoupila. Byl zameřen hodně prakticky a tím byl pro mě užitečný. Třeba vás také zaujme.

Přeji vám ať se opět vše urovná!

Hezké dny!

Michaela Klímová

Server InternetPoradna provozuje občanské sdružení InternetPoradna.cz.
ISSN 1801-5190 © InternetPoradna.cz, 2001-2013.
Licence Creative Commons
InternetPoradna.cz, jejímž autorem je InternetPoradna.cz, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Unported .